Mauzoleum v Halikarnassu, byla monumentální hrobka, kterou dal vybudovat perský satrapa Mausólos se svou ženou a sestrou Artemísií v letech 353-350 př. n. l. v Halikarnassu (současné Bodrum v Turecku). Už ve starověku se počítalo mezi sedm divů světa.
Podnět pro výstavbu Mausolea měla vydat Artemisia, manželka satrapy Maussólla, který byl vládcem Kárie v letech 377 – 353 př. n. l. Po Maussóllově smrti Artemisia ve stavbě pokračovala, sama se však jejího dokončení nedožila. Umělci na stavbě pokračovali proto, že již při její realizaci tušili, že je toto dílo proslaví. Dokončená stavba byla považována za triumf estetiky a jako taková byla Antipatrem ze Sidónu zařazena do seznamu Sedmi divů světa. Ze záznamů Konstantina Porfygerogenita je známo, že v 10. století n. l. hrobka ještě stála. Ve 12. století ji však zčásti zničilo zemětřesení – paradoxně tímto bylo před Křižáky zachráněno několik soch, které byly zasypány. Křižáci začali hrobku rozebírat roku 1522 pro stavbu opevnění proti Turkům, čímž byla dokončena její zkáza. V současnosti jsou na místě hrobky archeologické vykopávky a muzeum.
Mausoleum bylo objeveno v letech 1856-57 expedicí vedenou archeologem Charlesem Thomasem Newtonem. Do té doby byly rekonstrukce tvořeny jen na základě fantazie spojené s popisy Plinia a jiných antických autorů. Rekonstrukcí se zabývali vědci Geoffrey Waywell, Kristian Jepessen, Fritz Krischen a Wolfram Hoepfner. Waywell určil rozměry hrobky na 32×26 metrů. Osy sloupů jsou od sebe vzdáleny na 3 metry. Volně stojící sochy na hrobce rozdělil do 3 kategorií, a to – sochy v životní velikosti, sochy heroické a sochy kolosální. Každá kategorie soch byla podle něj umístěna na jednom stupni pódia.
Sochy v životní velikosti znázorňující bitvu mezi Řeky a Peršané byly na prvním stupni a vysoké byly 1,8 m. Heroické sochy zabíraly se svojí výškou 2,4 m druhý stupeň a byly v řeckém nebo orientálním oděvu. Kolosální sochy vysoké 2,7-3 m byly na posledním stupni a mezi ně měly patřit sochy 3 m vysoké sochy Maussolla a Artemisie a k tomu výjevy obětní a lovecké scény. Základna střechy byla lemována skupinou lvů, kteří byli poskládání v jedné řadě symetricky pochodující směrem do středu proti sobě. Celému monumentu dominuje na vrcholku vůz tažený čtyřspřežím.
Šestým divem starověkého světa byl Rhodský kolos. Měděná socha řeckého boha slunce Hélia byla prý vysoká 35 až 40 metrů. Rhoďané občas mluví o tom, že ji nechajíznovu vztyčit – problém ovšem je, že se přesně neví, jak vlastně socha vypadala.
Z antického Rhodu se dodnes zachovalo poměrně málo: na akropoli pozůstatky Diova a Apollónova chrámu, stadionu a divadla, gymnázia a tzv. řečniště a u přístavu najdete nevelké zbytky Afroditiny a Dionýsovy svatyně. Ale ve stínu slávy někdejšího antického Rhodu vzniklo nové město, středověké, které se ještě mnohem později rozrostlo v moderní metropoli. Město má své kouzlo – při pohledu z moře jako byste se octli kdesi v Itálii, v uličkách Rhodu pak narazíte na místa, která mají romantickou atmosféru španělských měst Malagy či Granady, nebo orientální půvab Damašku. Střed dnešního Rhodu tvoří obří hrad, lemovaný pásy promenádních parků. Jeho nádvoří je plné staletých budov, nad nimiž se tyčí kupole byzantských chrámů a mešit.
Kolos stával v přístavu poblíž dnešní pevnosti svatého Mikuláše. Ve starověku se soše přezdívalo „slunce postavené proti slunci“. Vytvořil ji sochař Charés z Lindu, o kterém spolehlivě víme jen to, že žil ve 4. – 3. století před naším letopočtem, a že byl autorem velké sochy Hérakla, kterou přivezl konzul Lentulus do Říma a postavil na Kapitolu. Víme i to, že se učil u dvorního sochaře Alexandra Velikého. Zakázkou jej pověřila tehdejší vláda ostrova (Rhodos se v té době těšil nezávislosti) s tím, aby vytvořil sochu takových rozměrů, která by „převyšovala všechny ostatní“.
Sochu popisují desítky antických spisovatelů a historiků, ale všichni přiznávají, že ji nikdy neviděli stát. Za nejvíce věrohodný bývá považován popis, který zanechal Filón. Kolos měl podle něj podobu „volně stojící mužské postavy“ a stál na podstavci z „běloskvoucího mramoru“, do něhož byly kvůli stabilitě zapuštěny dolní části chodidel, a to tak vysoké, že už „samy o sobě převyšovaly jiné sochy“. Ve vzpažené ruce držela prý socha pochodeň, která se dala zapálit, takže Helios sloužil zároveň i jako maják.
Socha na Rhodu stála nějakých padesát let, pak padla za oběť zemětřesení.
Tři velké pyramidy v Gíze jsou bezesporu jednou z nejkrásnějších věcí, které člověk může vidět. Velká pyramida je poslední ze sedmi divů světa. Společně se sfingou, která komplex pyramid hlídá, tvoří úžasný komplex starověkých staveb z doby přibližně 2550 let př. n. l.
Největší a nejstarší velkou pyramidou je Cheopsova pyramida. Po Cheopsovi pokračoval jeho syn a vnuk, kteří nechali postavit další dvě. V základu Cheopsovy pyramidy jsou použity kamenné kostky, které člověku dosahují přibližně k hrudníku. Po schodech můžete na kousek Cheopsovy pyramidy vystoupat. Dále je ale lézt po pyramidě zakázáno. Poblíž největší pyramidy můžete ještě vidět tři malé, satelitní pyramidy manželek. Pyramida patří do divů světa, ostatní dvě velké pyramidy ne.
Zatímco Cheopsova pyramida je nejvyšší, Kefrenova – umístěná uprostřed – je zajímavá tím, že na její špičce zůstala část původního vápencového obložení. Pyramidy byly původně takto hladké celé, obložené vápencem. Ačkoli je výška Kefrenovy pyramidy vyšší než výška Cheopsovy, tyčí se její vrchol výše, protože má výše položené základy. Kefrenova pyramida se jmenuje podle jednoho z Cheopsových synů, Kefrena.
Nejmenší ze tří velkých pyramid se jmenuje Mikerínova a je zvláštní tím, že byla obložena růžovou žulou, což byl tou dobou velmi drahý materiál a těžil se nejčastěji v okolí Asuánu. Protože je žula těžká, žulové obložení pyramidy popadalo kolem pyramid.
Sfinga stojí přesně před Kefrenovou pyramidou, kterou jakoby chrání. Sfinga byla součástí údolního chrámu, který měla každá pyramida svůj (a někdy ne jenom jeden).
V údolním chrámu probíhalo balzamování a plnil také funkci vstupní brány na cestě do pyramidy. V Kefrenově údolním chrámu kdysi bylo velké množství soch Kefrena, které se nezachovaly. Jediná, která zůstala, je vyobrazena na egyptské desetilibrové bankovce a v současné době je k vidění v káhirském muzeu.
Kolem roku 550 před n. l. následně po dobití řeckého města Efesos na pobřeží Malé Asie (dnešního Turecka) dal Lýdský král Kroisos vybudovat nádherný chrám, který byl zasvěcen bohyni Artemis. Stavba trvala dlouhých 120 let. Půdorys chrámu byl pravoúhlý, jak bylo tehdy zvykem a měl rozměry 115 x 55 metrů. Na rozdíl od jiných staveb svého druhu byl však zbudován z mramoru. Střešní konstrukci se zdobeným průčelím shlížejícím na prostorné nádvoří před chrámem podpíralo 127 iónských sloupů, z nichž každý byl 18 metrů vysoký. Sloupy byly pravidelně rozmístěny po celém chrámu, kromě vnitřního příbytku bohyně a byly vyzdobeny dvoumetrovými reliéfy, což bylo v řecké architektuře prakticky ojedinělé. Chrám ukrýval mnoho uměleckých děl, včetně čtyř starých bronzových soch Amazonek, které byly dílem nejlepších sochařů té doby: Feidas, Polycleitus, Kresilas, Fradmon. Nejdůležitější objekt se ale nacházel uvnitř celly – socha samotné bohyně, bohatě zdobené drahokamy a vzácnými kovy, o které však nemáme dochovanou jedinou zmínku.
Chrám se stal slavným a sloužil kromě náboženských potřeb také jako obchodní centrum. Roku 356 př. n. l. byl chrám zničen požárem. Střecha se propadla, sloupy se zřítili, a socha padla na zem. K činu se při mučení přiznal jinak neznámý Hérostratos, který jako motiv uvedl nepřekonatelnou touhu učinit své jméno nesmrtelným. Obyvatelé Efesu se proto rozhodli jeho jméno nikdy nevyslovovat a chrám co nejrychleji obnovit. Po několika letech dobyl Efesos Alexandr Makedonský, který přispěl k opětovnému vybudování Artemidina chrámu.
Do roku 250 př. n. l. byl chrám obnoven do původní krasy a byl zařazován mezi sedm divu světa. Chrám byl několikrát zničen a opět opraven, aby roku 401 n. l. byl zničen naposledy. Efesos byl později opuštěn a chrám za tureckého panství dále chátral. Do dnešních dnů se zachovaly jen fragmentární zbytky.
Visuté zahrady Semiramidiny – Ani jeden ze sedmi divu světa nedráždil lidskou obrazotvornost tolik, jako visuté zahrady v Babyloně v Mezopotámii. Nepsal o nich žádný spisovatel té doby, ale pověsti o nich se ústně šířili po celém světě a staly se legendou o pozemském ráji uprostřed pouště. Přitom nikde nebyl objeven sebemenší doklad, že by kdy skutečně existovaly. Starověké záznamy o městě Babylonu (dnešním Iráku) se o žádných zahradách nezmiňují, a ani archeologům se při vykopávkách na místě, kde stával Babylon, nepodařilo nalézt jakékoli známky jejich existence.
Vypráví se, že zahrady nechal vybudovat král Nebukadnezr II. Historické prameny udávají, že vládl v letech 605 – 562 př. n. l. a za jeho vlády dosáhla Babylonská říše a její hlavní město Babylon největšího rozmachu. Podle pověsti se král rozhodl vybudovat nádherné visuté zahrady jako dárek pro svoji ženu, královnu Amytis. Babylon sice neztratil na významu ani po ovládnutí říše Peršany (539 př. n. l.) a Řeky (331 př. n. l.), ale po jeho bájných zahradách nám zůstaly jen pověsti. Podle Filóna se visutými zahradami nazývaly takové zahrady, jejichž rostliny se zdvihaly vysoko do vzduchu. Nacházely se v ní kamenné sloupy, které nesly celou tíhu stavby, zavodňovací systémy, palmové trámy a především nejrůznější rostlinstvo. Krása zahrad předčila všechny známé stavby Babylónu a právem jsou tedy Strabónem popisovány jako jeden ze sedmi divů světa. Ten je popisoval takto: ,,Zahrada tvoří čtverec, drží na klenbách spočívajících z kvádrů, postavených na sebe jako kostky. Podstavce jsou vyplněny hlínou, takže na nich mohou růst i největší stromy. Nejvyšší plošina má stupňovité terasy a na nich jsou spirálová čerpadla, která čerpají vodu z Eufratu.
Nejen pro krásu však byly visuté zahrady Semiramidiny označeny za jeden z divů světa. Zasloužila se o to také originalita myšlenky a zároveň důmyslnost čerpacího zařízení. Přestože se už dnes na tento skvost nemůžeme podívat, zůstaly nám po ní rekonstrukce novodobých odborníků a malířů.
Feidiův Zeus v Olympii – kolem roku 1600 byl západořeckými kmeny osídlen Peloponnésos. Tyto kmeny s sebou přinesly také kult olympských bohů. Olympia v Élidě na severozápadu Peloponnésu (s horou Olymp má společné pouze jméno, je od něj vzdálena téměř 300 km) byla starým mykénským kultovním střediskem, od 9. stol. př. n. l. se pak stala kultovním střediskem řeckým. Brzy na to se stala dějištěm pravidelných sportovních klání, Olympijských her (první se podle řecké tradice konaly roku 776 př. n. l.). Počátek Diova kultu nelze přesně určit, nové olympské náboženství se prosazovalo postupně, a Zeus byl uctíván souběžně s mnohými staršími božstvy.
Diova socha byla vyrobena okolo roku 433 př. n. l. slavným řeckým sochařem Feidásem ze slonoviny a zlata a na výšku měřila 12 metrů, trůn pak 10 m. Pracovalo se podle postupu vynalezeného Feidiem o mnoho let dříve, který umožňoval stavět takto mohutné sochy. Spočíval v použití dřevěné konstrukce, na kterou byl umístěn kov a slonovina jako vnější plášť sochy. Protože socha byla tak vysoká, jsou popisovány častěji trůn a Diovy nohy, než celý objekt. Trůn byl zdoben zlatem, drahokamy, ebenem a slonovinou. Nohy trůnu byly zdobeny sfingami a okřídlenými figurami bohyně Niké. Scénu dále doplňovaly sošky řeckých bohů a mýtických postav. Samotný Zeus držel v levé ruce vladařské žezlo vykládané všemi druhy kovu s orlem, který na něm seděl; v pravé ruce pak sochu bohyně Niké (bohyně vítězství). Jeho sandály i oděv, který je zdoben řezbami zvířat a lilií, byly ze zlata. Na hlavě měl vytesán věnec z olivových ratolestí. Socha byla příležitostně zdobena různými dary od vladařů a důležitých osob (např. vlněným závěsem od syrského krále Antiocha IV.). Když byla socha hotova, téměř zaplnila celý chrám. Přestože Zeus seděl, jeho hlava se téměř dotýkala stropu. Vznikal proto dojem, že kdyby se vládce bohů rozhodl postavit, celý chrám by rozbořil.
Socha hrála důležitou roli také při zahájení Olympijských her, kdy třetí den po novoluní kněží obětovali právě před ní. Roku 393 n. l. byly olympijské hry římským císařem Theodosiem I. zakázány jako pohanský rituál (státním náboženstvím již bylo křesťanství) a chrám bylo přikázáno zavřít. Svatyně začala být zanedbávána. V pátém století byl chrám poničen požárem, a zbytek dokonala zemětřesení, sesuvy půdy a záplavy, kterými byla Olympia zasažena. Roku 394 n. l. byla socha Dia převezena bohatými Řeky do paláce v Konstantinopoli, kde byla roku 475 n. l. zničena taktéž požárem.
Maják na ostrově Faros – Egypt byl od roku 525 př. n. l. pod perskou nadvládou, že které se po dlouhou dobu pokoušel vymanit. Definitivní osvobození z perské nadvlády mu přinesl až Alexandr Veliký, který v letech 332 – 331 př. n. l. Egypt dobyl. Kněží pak Alexandra korunovali podle starých tradic za krále i za syna boha Amona a Alexandr se tak stal legitimním nástupcem faraónů. Alexandrovým příchodem začala pro Egypt nová kapitola. Egypťané přijali Alexandra přátelsky a kladný vztah si zachovali i k jeho nástupcům Ptolemaiovcům, kteří respektovali egyptské tradice a vrátili Egyptu velmocenské postavení.
Do země však proudili řečtí přistěhovalci a později i Římané a tito přistěhovalci postupně změnili etnickou i ekonomickou strukturu země. Dožívající egyptská kultura nevydržela konfrontaci s mladší a vyspělejší řeckou kulturou. Toto poslední období starověkého Egypta trvalo až do jeho dobytí Araby v letech 640 – 642. Alexandr Veliký se zasloužil o založení přístavního města v nilské deltě Alexandrie, která se brzy stala kulturním a vědeckým centrem helénistického světa. Byla zde mimo jiné zbudována velká alexandrijská knihovna, která prý obsahovala všechno vědění tehdejšího světa, múseion (dům múz) a mnoho dalších staveb. Kromě toho bylo město také největším hospodářským střediskem východu; v alexandrijském přístavu vládl čilý obchodní ruch, a právě před vjezdem do přístavu, na ostrůvku Faros, byl zbudován maják, považovaný za jeden ze sedmi divů světa.
Podle antických pramenů si stavba vyžádala obrovské náklady, není známo, jak dlouho stavba trvala, ani jaké techniky bylo použito. K dokončení majáku došlo někdy okolo roku 280 př. n. l. Ve 4. stol. maják poškodilo zemětřesení a přestal zde být udržován oheň. Byl však dál využíván jako denní maják díky své bílé barvě. Ve 13. století ztratil i význam denního majáku, neboť se změnily podmínky a původní přístav zanesl písek. V tomto období ho lidé začali rozebírat a používat jako stavební materiál, tak jako tomu bylo u mnoha dalších slavných staveb starověku. Definitivně ho zničilo zemětřesení roku 1326.
