Jen málo pozornosti je věnováno lidem vyčleněným na okraj společnosti. Někteří se vyčleňují dobrovolně, otázkou však je, nakolik dobrovolně jsou vyčleněni autisté.
Jistá míra vyčlenění ze společnosti je v rukou každého z nás, avšak některé jedince vyčlení zcela nedobrovolně třeba jejich zdravotní indispozice. V dnešním článku bude řeč o autismu, který významným způsobem ovlivňuje nejen životy lidí touto mentální poruchou trpících, ale také jejich blízkého okolí.
Podle definic je autismus vývojové mentální postižení, které se projevuje sníženou schopností sociální interakce a komunikace a opakovanými vzorci chování. Autismus je jednou z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje, velkým problémem je také to, že prozatím není tak úplně známá příčina této poruchy ani její vyléčení.
Vznik poruchy má zřejmě neurobiologické příčiny, jejichž následkem dítě není schopno přijímat a vyhodnocovat příchozí vjemy, jako je například řeč, vizuální vjemy nebo emoce, a taktéž je není schopno vysílat.
Autismus se řadí mezi poruchy autistického spektra, které jsou samy o sobě velmi specifické. Můžeme mezi ně zařadit například Aspergerův syndrom nebo další formy autismu. Autismus jako takový je velmi neprobádanou a záhadnou poruchou z hlediska zdravých lidí. Autisté reagují a chovají se na základě naučených vzorců chování, které velmi pravděpodobně ani nechápou.
Velmi typickým příznakem, který se ale nemusí objevovat u všech forem, jsou zkratovité záchvaty impulzivního chování, křiku, zvýšené tělesné aktivity, při níž si mohou jedinci i ublížit. Má se za to, že příčinou těchto impulzivních záchvatů jsou spouštěče, které jsou vysoce individuální a je třeba je vypozorovat, aby bylo možné se záchvatů vyvarovat.
Lehčí forma umožňuje běžný život
U lehčí formy této poruchy mohou lidé vést celkem normální život. Osobně jsem měla možnost setkat se s různými lidmi s různými formami tohoto „onemocnění“ a musím říct, že tato setkání byla velmi zajímavá. Ona zajímavost tkvěla především v tom, jak moc se jednotlivci lišili, stejná diagnóza, úplně jiný vzorec chování.
Zatímco například jeden asi sedmnáctiletý chlapec se spíše neprojevoval, mluvil tiše, klidně a vyhýbal se očnímu kontaktu, druhý, přibližně stejně starý upoutával pozornost extrovertním, hlasitým projevem, který působil značně nepřirozeně. Očnímu kontaktu se vyhýbali oba zmínění chlapci, ale každý úplně jiným, svým způsobem.
Co je ale zcela zásadní věcí, kterou bych chtěla v tomto článku zmínit, je to, nakolik jsou tito lidé i přes svou poruchu v tomto světě křehcí. Mnohdy jednají impulzivně a nedomýšlejí důsledky svých činů, to po nich asi ani není možné chtít. Život s nimi je ale často neuvěřitelně náročný a vyčerpávající.
Tak trochu jednostranná láska
Představte si, že jste rodič dítěte s takovouto poruchou. Uvědomujete si, jakou vnitřní sílu v sobě musí člověk najít, aby dokázal s láskou vychovat a pečovat o dítě s autismem? Ano, samozřejmě se dá namítnout, že každý rodič bude milovat své dítě, ať je, jaké je. A díkybohu za tohle pouto.
Jaké však musí být investovat lásku a energii do dítěte trpící těžší formou této poruchy, aniž by vám ono dítě opětovalo byť jen sebemenší díl té věnované péče a lásky? Láska je sice cit, který by neměl být podmiňovaný ničím, dokonce ani opětováním, ale zcela jednostranná péče o citově neopětujícího člověka musí být neskutečně těžká.
Podle některých se lidé s autismem v mezilidských vztazích projevují trochu jako naprogramovaní roboti. Je to asi nejpřesnější ilustrace jejich chování. Obejmou, protože je někdo naučil, že se to dělá. Poděkují, protože mají v paměti uložený vzorec situace, v níž se sluší poděkovat. A tak je to ve spoustě pro nás běžných situací, v nichž dokážeme reagovat naprosto spontánně, automaticky a bez přemýšlení.
Ale nedokáží například přečíst a vyložit si mimické náznaky ve výrazu tváře, stejně jako pro ostatní je obtížně čitelná jejich specifická mimika. Jsou zkrátka odlišní, ale jednáním a trávením času s lidmi s autistickou poruchou se člověk naučí i mnoho věcí o sobě samém.
Autismus není mentální retardace
Ve společnosti bývá autismus často zaměňován a spojován s mentální retardací. Lidé trpící touto poruchou ale nemusí být nutně hloupí. Vzpomeňte si na Forresta Gumpa, který je tak trochu symbolem poruch autistického spektra. Jen proto, že lidé s autismem mají svůj vnitřní svět, který je pro jejich okolí obtížně pochopitelný, nemusí být ještě klasifikováni a nahlíženi jako mentálně retardovaní.
Protože právě odsudek mentální retardace může lidi s touto poruchou odsoudit k životu bez potřebné péče a soustavného vzdělávání, které tolik potřebují.
Foto: Pixabay
