Pravděpodobně si všichni vzpomeneme na dobu, kdy nás v úžas uvedl moment, jak přelétající kosmický talíř rozstřílí úplně na hadry Bílý dům, kdy se podivní emzáci rozhodli vyhladit lidstvo a kdy musel být vybojován nový Den nezávislosti. Já osobně si tenhle biják nejvíc spojuji s nováckou kampaní „Megafilm“, protože tohle slovo bylo prostě pro Emmerichovo sci-fi přímo stvořeno.
Od premiéry filmu uběhlo dvacet let a dočkali jsme se pokračování. Dvacet let uběhlo i ve filmovém vesmíru, který naneštěstí při katastrofickém cvičném letu opustil Steven Hiller, tedy postava Willa Smithe. Píšu to hned takhle zkraje, protože to vidím jako zásadní nedostatek. Nikdo totiž hláškujícího a charismatického Smithe nenahradil (respektive asi to měl být Liam Hemsworth, ale ten Smithovi nesahá ani po pás), takže filmu chybí podobný tahoun.
Vyjma Smithe se ale vrátilo vlastně celé herecké obsazení z jedničky. Je tam Jeff Goldblum i Judd Hirsch jako jeho otec. Bill Pullman nyní už pouze v roli exprezidenta USA. Dokonce i Brent Spiner jako vědec, skrz kterého poprvé mluvil mimozemšťan v jedničce. Což je pozitivní do té doby, než vám dojde, že tahle stará garda úplně zastiňuje tu novou generaci, kterou vede právě výše zmíněný Hemsworth.
Jako přes kopírák kromě obsazení víceméně vypadá i děj filmu, který jedničku také recykluje. Snad jen s rozdílem, že lidstvo si od minula technologicky polepšilo, ale veškerý technologický pokrok jde do kopru, když všem dojde, že napoprvé jsme taky nebyli konfrontováni s tím nejlepším, co mají vetřelci k dispozici.
Že ale podobné fígle s remakováním sebe sama mohou fungovat, ukázal třeba loni Jurský svět a ostatně i nejnovější Star Wars. Jenže nový Den nezávislosti ukazuje, že to nemusí projít vždy. Bohužel si za to může režisér Roland Emmerich sám. Poslal potenciálně zajímavý film do řeky plné klišé, které provázejí mnohá pokračování, když se domníval, že více je lépe.
Snímek se tak topí v kýblech digitálních efektů, které dnes již neohromí. Stejně tak nezaujme větší mimozemšťanská loď ani hlavní vetřelec, který narostl oproti řadovým pěšákům snad desetkrát. A scény, které mají nostalgicky vzpomínat na první díl, spíše vyvolávají otázku, zdali to nešlo tentokrát udělat trochu jinak? Největším paradoxem druhého Dne nezávislosti ale je, že i přestože skáče víceméně z jedné akce do další a staví za sebe jednu rádoby důležitou událost za druhou, tak vlastně docela dost nudí.
Ani na chvíli jsem se necítil vtažený do děje, nepociťoval jsem větší napětí a vlastně si celou dobu připadal jako nezúčastněný pozorovatel. Navíc jsem ani na chvíli nepochyboval o tom, že to všechno dopadne dobře, takže základ pro průměrnou nudu byl položený slušně.
Takže tentokrát se žádná velká jízda nekonala. Jenom uzívaná přehlídka speciálních efektů, nezajímavých akčních scén a kvalitních herců schovávajících se za ty méně kvalitní. Bohužel zapomenutelný a průměrný výsledek, který zůstane ve stínu svého původního filmu.
Foto: Oficiální stránky filmu
