Teploty pohybující se hluboko pod bodem mrazu. Šedavá obloha rodící nadýchané sněhové vločky, které se v pravidelných i nepravidelných útvarech rychle i pomalu snášejí k zemi, na níž postupně vytvářejí měkoučkou sněhovou pokrývku. Záleží na tom, jak moc fouká, či nefouká vítr – sledujeme buď klidný tok padajících studených nadýchaných kuliček, nebo divokou chumelenici, ve které není vidět na krok.
Na takovou se nejlépe kouká z okna vedoucího do vyhřáté místnosti. Přidejme si k tomu ještě teplé chundelaté ponožky, hřejivou deku a šálek nějakého lahodného horkého nápoje – druh ať každý zvolí podle své chuti – svařené víno, grog, punč, čaj, káva či kakao? Pohoda, kterou jsme díky mírným zimám posledních let už hodně dlouho nezažili.
A teď si vezměte, že to okno, z něhož budete pozorovat idylické obrazy, které jako by někdo vystřihl z Ladových obrázků, bude jediné okno široko daleko. Deka, do níž se budete chumlat, na tom bude zrovna tak. A stejně tak onen lahodný horký mok – ani ten vám v dohledné době neudělá nikdo kromě vás a vašeho parťáka. V okruhu nějakých 5 kilometrů nebude totiž nikdo a nic kromě vás a vašeho přítele. Partnera, který se rozhodl zažít s vámi úžasné dobrodružství a strávit noc v horském srubu uprostřed zasněžených Krkonoš. Dokonalá romantika. Nebo horor?
Kdo se bojí, nesmí do lesa
Tak přesně to byla první myšlenka, která mi proběhla hlavou, když mi můj přítel lačnící po dobrodružství a nevšedních zážitcích oznámil tuto novinu. S tím, že si v období jarních prázdnin vezmeme kratší dovolenou, abychom mohli navštívit jeho kamaráda, který i s manželkou a synkem žije v malé vesničce poblíž Krkonoš, jsem počítala. Byla jsem připravena i na to, že si uděláme nějaký pořádný výšlap a užijeme si sněhu, kterého se nám v našem podorlickém kraji tu zimu mnoho nedostávalo. S tímto plánem jsem byla seznámena a těšila jsem se na zasněžené krkonošské vršky. Trochu toho potu, adrenalinu, dobrého jídla, pití a samozřejmě i na čerstvý horský vzduch. Nicméně o tom, že nás kamarád vyvede do samého srdce Krkonoš, aby nás nechal v opuštěné horské chatce, jsem do té doby neměla ani ponětí.
Přesný časový harmonogram
Nicméně víte, co se říká – člověk míní, pán Bůh mění. V duchu tohoto přísloví jsem tedy byla postavena před tuto nabídku s možností volby. Po krátkém přemýšlení jsem si řekla, proč ne? A tak jsem kývla. Přítel byl mým souhlasem rozradostněn, takže hned volal kamarádovi, aby mu to potvrdil. Bylo tedy rozhodnuto. Plán zněl následovně: Nejprve společně všichni tři vyjedeme na základnu horské služby, kde náš společný kamarád na částečný úvazek pracuje. Zde si vezmeme nějaké potřebné věci a následně se, stále vozem, přemístíme na výchozí bod naší cesty. Odtud potom půjdeme pěšky nějakých 10 km, cestou se stavíme na oběd a budeme pokračovat do cíle. Podle předpokládaného časového harmonogramu jsme na místo měli dorazit někdy kolem třetí, aby ještě bylo světlo a abychom se mohli seznámit s trasou vedoucí do přilehlých center a podniků, respektive horských boud.
Na cestě
Ten, kdo viděl předloňský snímek Everest, jistě ví, jak důležitá je existence přesného časového plánu. V horách, kde je nevyzpytatelné počasí, se vyplácí držet se nějakého pevného bodu, který představuje právě onen časový harmonogram. Ten by měl zahrnovat všechny předvídatelné i možné nepředvídatelné okolnosti. Zejména kvůli nim je dobré do něj zahrnout i určitou časovou rezervu, jež zohlední některá nutná zdržení – pauzy na záchod, svačinu, zpomalení, apod. Moje štěstí bylo, že kamarád i přítel jsou oba zkušení horalové, tedy jsem neměla obavu, že by něco neklaplo tak, jak klapnout má. To se týče i pouček na cestu a nutné výbavy, kterou jsme museli mít s sebou.
Pomalu, ale jistě
Co se tempa našeho pochodu týče, tak jsme se řídili užitečným horským pravidlem. To se týká toho, že když máte ujít delší vzdálenost ve větší zimě, je dobré zvolit takové tempo, abyste se zahřáli, ale abyste se nezačali potit. Nepřiměřeně svižnou chůzí se totiž jednak rychle vyčerpáte, jednak vás velmi brzy začne pot studit a vy můžete prochladnout. Což jistě není příjemné, už vůbec to není zdravé. A rozhodně to nepřispívá chuti a energii, kterou musíte vynaložit, abyste se skutečně dopravili k cíli vaší horské výpravy.
Více vrstev = méně problémů
To souvisí i s volbou vhodného oblečení. Je to podobné jako s běháním či běžkováním. Ačkoliv se to na první pohled může zdát nelogické, ba možná snad i bláhové, je rozhodně lepší zvolit několik tenčích vrstev, ideálně ze savých funkčních materiálů, než si vzít tlustý svetr a zimní bundu. A to z jednoho prostého důvodu – jednotlivé vrstvy mezi sebou udržují větší teplo. Kromě toho jsou lépe prodyšné, tolik netíží a jsou-li z uvedeného savého materiálu, pak fungují i jako poměrně účinná prevence nepříjemného vlhka plynoucího z nadměrného pocení.
Nejdůležitější je ihned zatopit
Dle těchto pravidel jsme tedy zvolili tempo i oblečení, následkem čehož proběhl celý pochod v příjemné atmosféře a skutečně zcela přesně podle předem určeného časového plánu. Podél zdejší běžkařské dálnice jsme došli až k chatce, která se na dalších několik hodin měla stát naším domovem. Dostali jsme klíč, instrukce a byli jsme ponecháni vlastnímu osudu. Stavení to bylo malé, se dvěma většími místnostmi, horním patrem s několika postelemi, suchým záchodem a studánkou. Společníky nám dělaly myšky, které byly snad jedinými zvířaty, která byla schopna a ochotna přestát tuhou zimu, jež zde panovala. V závislosti na tom první úkon po příchodu dovnitř bylo zahájení topení. Přítel naštípal dříví. Nejprve jsme do kamínek hodili zapálené noviny a pár třísek. Jakmile směs začala doutnat a vzplála, přidali jsme další dřevo a chatku postupně roztopili.
Ztraceni uprostřed hor – dokonalá romantika
Bylo to kupodivu snazší, než to vypadalo. Možná proto, že jsme na to byli dva. Já zašla do studánky pro vodu, kterou jsme na kamnech ohřáli a udělali si čaj. Nad kamna jsme pověsili mokré věci. Povečeřeli jsme něco ze zásob, které jsme vzali s sebou – přítel salám, chléb a papriku, já nějaké kukuřičné chleby. Na kamnech jsme si ohřáli konzervu s fazolemi v rajčatové omáčce. Otevřeli jsme láhev vína, které jsme pili z hrníčků po čaji. Bylo nám hezky. Byli jsme sami dva, skutečně spolu. Bez televize, počítačů, mobilních telefonů (ty jsme měli s sebou, ale nedívali jsme se na ně), bez elektriky. Svítili jsme si svíčkami a čelovkou, kterou přítel zavěsil na šnůru na prádlo, která byla příhodně pověšená nad kamny. Dokonalá romantika.
Romantika, nebo horor?
Ovšem s přibývající tmou přibývalo i mých obav. Když jsem se oprostila od onoho krásného pocitu, že jsem se svým milovaných zcela sama na romantickém místě, začaly se do mé mysli vkrádat strašidelné představy. K nim má bujná fantazie zřejmě získala inspiraci z hororových snímků, které jsem v pubertě nerozvážně sledovala, a z detektivních románů, jež dodnes ráda čtu. Můj strach navíc umocnil fakt, že jsme náhle slyšeli kolem srubu zřetelné kroky, po chvíli někdo začal čelovkou svítit do oken se zataženými závěsy a nakonec se ozvalo bouchání na dveře. Přítel šel otevřít. Já si malovala, že to určitě klepe nějaký maniak, který hned ve vchodu nejprve zavraždí přítele a potom i mě. Nikdo takový to pochopitelně nebyl – byl to jen nějaký zvědavý běžkař, který prý kolem toho srubu jezdí již několik let a nikdy neviděl, že by se tam svítilo. Tak ho jen zajímalo, zda a kdo mu otevře či neotevře. No ale stejně – zaklepat v sedm večer na dveře cizího opuštěného stavení, za tmy a úplně sám?Já bych tak rozhodně nejednala.
Zvuky noci
Po této příhodě jsme zbytek večera oba strávili s trochu nepříjemně sevřeným nitrem. Já jsem se v noci vyspala, ale přítel se mi ráno svěřil, že moc nespal. Poslouchal zvuky uvnitř chaty, jejichž původcem zřejmě byl vítr a neposedné myšky, a přemýšlel nad tím, zda ten běžkař byl skutečně běžkař a zda se třeba nevrátí. Nebo zda se nevrátí někdo jiný… Mně se to spalo. Vím, že mě přítel ochrání. Ale vezměte si, že on jakožto ochranitel má o starost víc. Právě o onu ochranu. Pro něj ta noc tedy byla daleko stresovější než pro mě. Říkali jsme si, že příště bychom si s sebou vzali psa. Jenže co kdyby pes uprostřed noci začal náhle s pohledem upřeným na dveře zuřivě vrčet…
Shrnuto, podtrženo
Noc, kterou jsme s přítelem strávili v onom horském srubu, byla jedinečná. Ať už tím, že jsme si skutečně mohli naplno užít jeden druhého zcela odloučeni od civilizace, nebo tím, že jsme si vyzkoušeli, jaké to je bez záchodu, elektriky, vody a všech vymožeností dnešní doby, které považujeme za samozřejmé. Také tím, že jsme se přesvědčili o tom, že to zvládneme. Nebo tím, že jsme zažili skutečný a nefalšovaný strach o vlastní život i o život a bezpečí toho druhého. Když se nad tím zpětně zamyslím, tak musím říci, že bych do toho šla znovu. A pokud byste o takovém zážitku uvažovali, pak jej mohu velmi vřele doporučit.
Zdroj textu: Vlastní zkušenost
Zdroj fotografií: Vlastní
