Zapomeňte na Lancelota, Merlina a Guinevru. Tohle není Král Artuš tak, jak ho znáte. Guy Ritchie, podobně jako u Sherlocka Holmese, vzal notoricky známý příběh, vybral si z něj pár atributů a rozhodl se nám to vše podat po svém.
A přinesl divákům velice osobitý pohled, kterému nechybí jeho režijní invence, podmanivá atmosféra a především absolutně strhující soundtrack. Ritchie svého Artuše topí ve tmě a ponurých záběrech a ve velmi svérázném vyprávění. A to jak dějově, tak formálně.
Král Artuš – znovu, jinak a po svém
Jak už jsem naznačil výše, tradiční zápletku z hlavy můžete vypustit úplně. Dostanete totiž úplně nový příběh, kdy je Artuš, sirotek a pouliční rváč, pod tíhou osudu nucen svrhnout krále Vortigerna, svého strýce. Přimíchejte bojové slony, sira Bedevira, ehm, v černém provedení a psychedelická kouzla a ještě pořád nemáte ani zdaleka představu, co všechno můžete čekat.
K tomu si ale připočtěte velmi neobvyklé režijní způsoby, kterými Ritchie příběh vypráví. Jede ve dvou naprosto rozdílných rychlostech. Buďto sází scény se střihem takřka stroboskopickým. Ty navíc využívají i různých scénáristických hrátek, jako třeba rychlých flashbacků. Nebo se drží tradičního, tedy i pomalejšího a stravitelnějšího stylu. A mezi těmito přístupy jednoduše přepíná a člověk zvlášť v první půlhodině musí zvládnout nastavit mozek tak, aby byl takto příběh schopen přijímat.
V akčních scénách se navíc přidává hyperpohyblivá kamera se zrychlováním a zpomalováním záběrů, čímž se nápor na vnímání stává ještě intenzivnější. To ocení třeba hráči videoher, jež to v mnoha ohledech připomíná.
Tenhle Artuš není pro každého
Tady je důležité upozornit na to, že osobitost snímku je skutečně nadměrná a ne každý asi bude ochoten na tuhle hru přistoupit. Pokud tedy máte problém vstřebávat všelijaké kontroverzní přístupy, „prznění“ zažitých věcí, odklony od tradičních postupů a podobně, tohle určitě nebude pro vás. Ti, kteří se ale nechají pohltit, budou odměněni velice originální fantasy zkazkou, která kulervoucím způsobem dává zapomenout na podivnou trailerovou kampaň. Já byl ve finále v mnoha ohledech unesen.
Třeba ze soundtracku, jehož výjimečnost jsem musel vypíchnout už v nadpisu. Souhra obrazu a hudební linky je superfunkční a ještě více podtrhuje sílu audiovizuálního zážitku. Akčnost a dynamičnost některých scén tak i díky tomu dosahovala vskutku nevídaných rozměrů.
A ještě jedno musím vynést na pomyslný piedestal. I přestože Charlie Hunnamovi role Artuše sedí, je to Jude Law, kdo si jako temný král Vortigern krade vždy veškerý prostor pro sebe. Takhle propalující démonický pohled jsem na plátně neviděl hodně dlouho. Slizkost a touha po moci v jeho podání z Vortigerna přímo kapala a filmové plátno tak zajímavého záporáka dlouho nezažilo.
Myslím, že už jste tedy pochopili, že v případě nového Krále Artuše se jedná vskutku o počin, který se vymyká. Otázkou už jen zůstává, jestli ho zvládnete vstřebat. Pokud ale ano, tenhle sebevědomý flák se vám skutečně zažere pod kůži. Za mě jeden z nejzajímavějších, nejoriginálnějších a vlastně i nejlepších fantasy počinů posledních let.
P. S.: Pokud se bojíte hadů, vyhněte se Artušovi obrovským obloukem, jinak to pro vás bude o infarkt.
Foto: ©Warner Bros
