„Bojím se stereotypu, proto vždycky nakonec ukončím vztah,“ odpověděla mi nedávno má kamarádka Jana na otázku, proč se rozešla s už asi stopadesátým vysněným princem. Bojí se stereotypu a zajetých kolejí, děsí ji představa, že by musela slevit ze svých návyků v životním stylu, nebo že by s jedním mužem trávila výrazně více času a pracovala na rozvoji svého vztahu.
Jana je krásná, chytrá mladá žena s hezkou postavou, při studiu vysoké školy pracuje na plný úvazek a bydlí u maminky. Své muže si hýčká, podnikají spolu nejrůznější netradiční výlety, chodí na romantické večeře do luxusních restaurací, vrhají se do adrenalinových aktivit nebo vyrážejí za kulturou, každá schůzka má zkrátka nádech něčeho nového, zajímavého. Šťastný každý, kdo by měl takovou akční ženu, chtělo by se říct. Jenže ejhle! Jana nemá potřebu posouvat vztah kamkoli dál, vystačí si s romantickým randěním a osobnější přístup jí děsí.
Proto se s každou svou láskou po půl až tři čtvrtě roce rozchází. Zamilovanost pomalu opadne a ona zjistí, že podle svých slov chodí s úplným pitomcem. Přitom tomu „pitomci“ už jen z principu nedá šanci, aby ho mohla lépe poznat. Děsí ji, že jednoho dne zjistí, že se už dlouhou dobu probouzí každé ráno vedle stejného muže, že mu bude stereotypně dělat každé ráno míchaná vajíčka ke snídani, děsí ji, že se stane domácím spotřebičem, který už její partner nikdy nevezme ven na večeři, protože ji bude mít zařazenou někde mezi pračkou, myčkou a ledničkou. Bojí se jednak možná zkreslených představ o vztahové rutině a přílišné blízkosti partnera.
Ono randění je pohodlnější. Máme prostor pro to, abychom se tomu druhému ukazovali stále jen v tom nejlepším světle, na rande chodíme jen s dobrou náladou a hýříme skvělými nápady, jak si zpestřit společně strávený čas. Při delším vztahu už ale můžeme odhalit i víc ze svého nitra. Můžeme tak vidět svého partnera i v situacích, kdy není extrémně okouzlující a nad věcí. A možná to ji právě děsí. Potřebuje ke svému muži vzhlížet a bojí se, že když svého vyvoleného uvidí sedět v trenkách a ponožkách před televizí, její romantická představa o silném muži se rozplyne. Proto vztah do takového stádia ani nenechá dojít.
Ano, přiznávám, že samotnou mě taky poměrně vyděsilo, když jedna z mých prvních velkých lásek asi po třičtvrtě roce vztahu napochodovala asi hodinu po mnou uvařeném obědě do kuchyně mých rodičů a vybrakovala mnou pečlivě zásobenou ledničku na celý týden. To vše naprosto automaticky, aniž by se ptal, zda si může to či ono jídlo vzít nebo by se zajímal o to, jestli s danou potravinou nezamýšlím nějaký kulinářský záměr.
Tenkrát jsem byla opravdu překvapená, kromě pocitu uraženosti, že se hodinu po mém obědě má potřebu ládovat salámem, mě zarazilo to, s jakou suverénností si naložil plný talíř trvanlivých salámů, rohlíků, sýra, másla, zeleniny, a žvýkal to všechno přede mnou. Jistě, byla to malicherná hloupost, kterou dnes už neřeším. Dokonce jsem velmi ráda, že můj muž je schopen nakráčet do kuchyně a vybrat si z ledničky něco k jídlu bez mé asistence.
První pohozená ponožka u sprchového kouta mě sice v začátcích společného bydlení zarazila, stejně jako trenky ležící opodál vedle zvednutého záchodového prkénka. Ale víte co? Ona tahle malá komunikační úskalí a drobnůstky dělají vztah. Stejně jako já se smiřuji s tím, že na záchodě bývá zvednuté prkénko a každý týden přepírám propocené věci z fotbalu, on se smiřuje s tím, že všude po celém bytě se válí spousta mých vlasů a lahviček, o nichž vůbec nemá ponětí, k čemu slouží. Občas se kvůli těmto maličkostem popichujeme, rozhodně bych však svého muže nevyměnila jen proto, že má zažité trochu jiné zvyky než já, což si výrazně uvědomuji zejména tehdy, když s Janou řeším její další rozchod.
Je smutné, že má kamarádka na jednu stranu chce mít krásný domeček s muškáty v oknech, hodného a dobrodružného muže, s nímž se nebude nikdy nudit, a k tomu všemu dvě dokonalé děti, které jí budou všichni závidět, a na druhou stranu se není schopna ve vztahu překlenout přes období zamilovanosti. Možná si hledá špatné muže, kteří se na počátku randění předvádějí a později, když už ji mají podle svého mínění jistou, poleví.
Možná ale hledá neexistujícího prince na bílém koni a na své potenciální partnery má nereálné požadavky. Ono to bude znít patrně jako klišé, ale v dlouhodobém a vyrovnaném vztahu jsou dobrodružné i chvíle nudy a tolerování nedokonalostí. Vždyť takový nudný nedělní pyžamkový den strávený výhradně sledováním filmů v posteli má čas od času taky něco do sebe! A když mám pyžamkový den, může mi koneckonců být úplně jedno, jestli se po bytě povalují ponožky a vlasy. Vím, že se svým partnerem budu ráda trávit i méně atraktivní, méně dobrodružné a méně šťastné dny. A proto bych každé ženě i muži přála, aby časem, jednou, odhodili stranou všechny své strachy a obavy a zařídili si život tak, aby se mohli spokojeně ohlížet do minulosti a nemuseli v ní hledat osudové chyby.
