Anorexie: Nakolik je normální prostě přestat jíst?

Kdo by nechtěl být krásný a oblíbený? K dosažení svých cílů, kterak se stát populární a atraktivní osobou, však občas zvolíme naprosto špatný postup.

Dnešním dnem rozjíždíme nový seriál o (ne)zdravém životním stylu, v němž si budeme každý pátek přibližovat různé diety a životní styl s nimi spojený. Můžete se těšit jak na dobré a efektivní metody, poučit se ale budete moci také z krajně škodlivých a pro zdraví naprosto nevhodných dietních návyků. V prvním díle si tedy povíme něco o mentální anorexii, která je možná tím úplně nejhorším případem, jak se dá lidskému tělu vědomě ublížit.

Debaty o problematice anorexie v naší společnosti poněkud utichly. Posledním hlasitějším výstřelem byla možná česká modelka Eliška Bučková, která po dlouhé době zapírání svou nemoc přiznala a snad také úspěšně překonala. To, že se o anorexii nemluví, ovšem ale bohužel neznamená, že neexistuje a že je zdárně vymýcena.

Jak se může stát, že člověk vědomě přestane jíst?

Porucha příjmu potravy ve větším měřítku postihuje převážně ženy, což ale rozhodně neznamená, že muži touto poruchou netrpí. Spouštěčem nemoci může být mnoho faktorů, zpravidla to ale začíná touhou po přijetí okolím, po zvýšení své oblíbenosti v kolektivu, která je spojena s atraktivním vzhledem. Logickým krokem je tak zhubnout, jak jednoduché a prosté.

Ne všechny případy ale začínají takhle. Odmítání jídla mohou způsobit velké osobní problémy, psychické vypětí, náhlé životní změny a s nimi spojený stres – a ve všech zmíněných případech je odepření si jídla mizerným řešením. Jenže to v tom psychickém stavu asi ani neberete v potaz.

Pokud ale člověk nastoupí cestu totálního hladovění a odpírání si jídla místo zdravého a střídmějšího stravování a cvičení, je něco špatně. A to byť zpočátku nepostřehnutelné něco může přerůst v opravdu velké a nebezpečné trápení, na jehož konci bohužel není kolektivní oblíbenost a vytoužený krásný vzhled, ale trčící žebra, padající vlasy a balancování nad propastí totálního kolapsu organismu.

Anorexie a další poruchy příjmu potravy jsou společností pořád tak trochu vnímány jako problém mladých dívek a zejména pak modelek. Jistě, v modelingové branži je zvýšená koncentrace takto postižených dívek, k čemuž přispívá i nezdravé a konkurenční prostředí a nereálné požadavky na vzhled podle módních návrhářů. Podle údajů Ústavu zdravotnických informací a statistiky onemocní v Česku ročně pět až šest set žen, pět procent z těchto případů končí smrtí.

BMI pod 17,5

Kritérií k posouzení poruchy příjmu potravy je více, jedním z prvních ukazatelů je ale náhlý úbytek hmotnosti a s ním spojený pokles údaje tzv. Body Mass Indexu. Pokud snížené hmotnosti člověk dosáhne odmítáním potravy nebo užíváním projímadel, poukazuje to na jistý problém.

Dalším velmi výrazným aspektem anorexie a také bulimie je zcela pokřivené vnímání vlastního těla. Lidé stiženi touto poruchou se vnímají jako oškliví a tlustí a mají tendence dále hubnout, i když už objektivně mnohdy nebývá co. Nemoc se vyvíjí do takové míry, že nemocný pak cítí obrovské výčitky za to, že pozře byť jen malý kousek jídla. Odmítání stravy a přetrpění pocitu hladu je zároveň trestem i odměnou.

„Tak, už to po dnešku musím vzít vážně. Mamka mi řekla, že jsem znatelně přibrala. Má normální váha bývala 172/59

Dneska je tomu 173/65. A tak musím začít.“

Jenna-pro-ana.blog.cz

Zpočátku to jde rychle

Na anorexii se dá rychle „najet“. Je to zejména proto, že když svému tělu odepřete ze dne na den převážnou část potravy (nebo veškeré jídlo), začnou kila ubývat velice rychle. S každým dalším hladovým týdnem jsou vidět velké změny v tělesné konstrukci, a je také možné, že v počátcích nemocí ke svému hladovění ještě zvládají pravidelně cvičit.

Po překlenutí určité hranice se ale hubnutí zpomalí, tělo se nechce vzdát životně důležitých tuků a tkání, které chtějí anorektičky a anorektikové zhubnout. A tak se pomalu, ale jistě, začíná roztáčet kolotoč zoufalství, který je hnaný převážně tím, co vše je potřeba ještě udělat k tomu, aby se dal zefektivizovat hubnoucí proces zdevastovaného a vyčerpaného těla.

V pokročilých stádiích nemoci totiž nemocní nemají sílu na to, aby cvičili nebo se hýbali, jejich tělesná konstrukce je křehká, lidé pociťují únavu a další nepříjemné příznaky spojené s odpíráním potravy. Mladé dívky si tak například vymýšlejí tresty za porušení odmítání jídla, kterými je například půlhodina v ledové vaně nebo nereálné cvičební workouty čítající tisíce cviků.

Pro ana blogy

Jestli by něco mělo být skutečně tvrdě cenzurováno, měly by to být právě Pro ana a Pro mia blogy, které jsou přehlídkou toho, kam až může anorexie zajít. Že člověk odmítá jídlo, budiž. Že pro to má nějaký svůj důvod, budiž tomu tak. Ale že o tom veřejně píše a může tím ovlivnit jiného člověka, který jeho nemocným příspěvkům podlehne? To už je silná káva.

Anorektičky, které o svém hladovém a nešťastném životě referují na svém internetovém blogu, pro to mají zřejmě jediný důvod: prostřednictvím internetu získávají podporu podobně postižených osob a nabývají tak pocit, že jejich (ne)stravovací návyky jsou v pořádku. Jejich blogy jsou naprosto volně přístupné komukoliv, a proto je zde alarmující riziko, že se další naivní dívka toužící po krásné postavě „chytí.“

Pro ana blogy jsou navíc nesmírně autentickou přehlídkou myšlení, které je už tak trochu obrácené. Do této obsáhlé problematiky ale můžeme společně nahlédnout v nějakém dalším článku. Faktem je, že jejich přístupnost v kombinaci se zcestnými informacemi, které se na těchto blozích nachází, zvyšuje nebezpečí šíření této poruchy.

Jak z toho ven?

Kam až musí dojít vyhrocená situace, aby si nemocný nebo nemocná uvědomili, že bojují o život? Co může být tím impulzem k tomu, aby se lidé s anorexií začali léčit a normálně starat o své tělo? Odpověď na to je nelehká.

Může to být nová láska a milující partner, který zapůsobí na myšlení a motivaci nemocného. Může to být kamarád, kamarádka nebo starostlivá rodina, která se o svého člena dosud nezajímala. V případě rodiny ale může být problém revolty nemocného vůči ostatním příslušníkům. Možná proto, že nalezení onoho impulzu k uvědomnění si své nemoci a nutnosti léčby je natolik těžké a komplikované, jsou vyvíjeny odborné metody k léčení poruch příjmu potravy.

„Ano, můžu denně litovat, že jsem kdy začala hubnout, ale to mi nepomůže, nebo můžu začít bojovat a vzepřít se nemoci, která mi vzala tolik let života! Nikdy jsem se nevzdala bez boje a chci to dokázat i teď. Mám úžasného přítele a život, který přeci stojí za to žít!

V pondělí mám schůzku s nutriční terapeutkou a konečně se chci uzdravit.“

Skinny-proana.blog.cz

Nejlepším řešením je se do tohoto posledního bodu vůbec, ale vůbec nedostat. Vlastně se nedostat ani k tomu prvnímu, který vede na zcestí nezdravého hladovění. A proto sledujte své kamarádky, sestry, dcery, přítelkyně, partnerky… protože ta cesta zpět je v tomto případě přinejmenším stejně náročná jako postupný proces hladovění a ničení vlastního těla.

Foto: Pixabay, Pro ana blogy