První Blade Runner si vydobyl v historii kinematografie své místo. Noirová sci-fi detektivka o honbě za nebezpečnými androidy nabídla místo velkolepé akce a laserových přestřelek především melancholický příběh, který přišel s odvážnou vizí světa (knižní předloha Philip K. Dick), ve kterém už lidé vlastně ani nechtějí žít.
Tu podpořil především odvážný a působivý vizuál spolu s famózním Vangelisovým soundtrackem. Několikeré přestříhání vyvolalo navíc spousty otázek, zvláště ohledně identity hlavního hrdiny, a ještě víc podtrhlo jedinečnost tohoto díla.
Dá se na takový kult vůbec navázat?
Druhý díl se odehrává přesně 30 let po událostech z jedničky. Replikanti jsou stále mezi lidmi. Inovovaní a lepší. Nové modely tedy jsou, i když s mnoha předsudky, součástí společnosti. Loveni a eliminováni jsou tak pouze ty starší, vzdorovité. U losangeleské policie jako Blade Runner (tedy lovec replikantů) pracuje také mladý důstojník K (Ryan Gosling). Ten se zaplétá do zajímavého případu, kdy se zdá, že replikanti mohli zplodit vlastní dítě. Toto zjištění by mohlo zatřást s celým světem.
Pro samotné replikanty by mohlo jít o cestu, jak se vymanit z lidského područí. Pro továrníka Wallace (Jared Leto), který na jejich výrobě bohatne, o mnohem snazší cestu, jak dodávat potřebná množství androidů na trh.
Chytrý příběh, pomalé vyprávění, opulentní obrazy = podívaná ne pro každého
Hloubavé vyprávění v pomalém tempu, jakým se vyznačoval i první díl, nezmizelo. Denis Villeneuve dokonce svůj příběh natáhl skoro do dvou a tři čtvrtě hodin. Navíc ani tentokrát nečekejte příliv akce, tak jak jsme dnes u podobných filmů zvyklí. Přesto se nedá říct, že by se nebylo na co dívat.
Divák je naopak neustále pod náporem výjimečných vizuálních vjemů, soustředí se na niterné herecké výkony a navíc musí svou pozornost napřít na maximum, aby pomalé vyprávění vstřebával. A rozhodně to každý nezvládne. (Při mé návštěvě kina se 4 lidé zvedli, copak asi od filmu očekávali?) Blade Runner 2049 se totiž divákovi ničím lacině nepodbízí. Naopak.
Kdo ale bude ochotný napnout své smysly a mozek vyhnat do vyšších obrátek, bude za odměnu stržen a vtažen do fascinujícího světa, který diváka obejme svou bezútěšností a překvapí svou uvěřitelností. O to depresivněji působí. Bonusem je, že na Vangelise s úspěchem navazuje i Hans Zimmer, jehož soundtrack sugestivní atmosféru podtrhuje.
Tohle je výjimečná kinematografická událost. Dílo, které vzdává dostatečnou poctu původnímu filmu (a především na něj organicky navazuje, včetně znovuzapojení Ricka Deckarda do příběhu), ale má i dostatek odvahy hledat vlastní cestu. Díky silné autorské vizi tak divák dostane zážitek, který zanechává stopy a nutí ho přemýšlet nejenom o filmu, ale i o něm samotném. Navíc natolik formálně vybroušený, že si troufnu předvídat, že i tentokrát půjde o nadčasovou záležitost, která bude ceněná i za několik desítek let.
Foto: © Warner Bros.
