„Když člověk chce, jde všechno. Zkrátka je to o přístupu. Cestovat může každý a jakkoliv. Stačí v sobě najít odhodlání a vydat se na cestu,“ vzkazují ostatním dva cestovatelé Luděk Brhel a Vladimír Škrobánek. A že je té odvahy na cestu přes Kavkaz ve čtyřicet let staré škodovce jménem Naďa opravdu zapotřebí, se s námi můžete přesvědčit v našem rozhovoru i vy.
Dozvíte se nejen o tom, jak najít odvahu vyprostit se ze stále zrychlujícího světa. Ale také o kulturní nátuře lidí na východě, jaké to je potkat na hranicích s Ruskem nečekaně skupinku ozbrojenců nebo o setkání s mužem, který je na cestě už 550 dní. Důležité je nezapomenout na to, že pracujeme, abychom žili a nežijeme, abychom pracovali. Zkrátka co můžeš dnes, neodkládej na zítřek, protože pak už pravděpodobně nebudeš moct. Tak Carpe diem a hurá na cesty!
„Brouci“ z Broukem přes Kavkaz jsou z 12. skautského oddílu Dohoda tábořícího na Slezské Hartě. Odtud také započala jejich cesta, která vedla přes Turecko, Gruzii, pohoří Kavkaz a Rusko až do Mongolska a zpět.
Co vás dovedlo k myšlence vydat se na Kavkaz?
Cestování bylo a je vždycky naší vášní, a tak proč ne zrovna Kavkaz. V Evropě je všechno na „dosah ruky“. Proto jsme zvolili cestu na východ.
Podobné nápady často vznikají v podobě sázky nad pivem, málokdo ale dojde k jejich realizaci. Co popostrčilo vás?
Touha po poznání. Vidět pro nás dosud neviděné země, setkat se s novými lidmi, zažít jinou kulturu, ale hlavně překonat výzvu.
Radili jste se před odjezdem s někým, co všechno je třeba zařídit, sbalit a nezapomenout, pro co nejhladší průběh?
Samozřejmě, bez toho by to nešlo. Nejčastěji ohledně auta. Ani jeden z nás není automechanik, takže jsme nechtěli nic podcenit. Jak se to říká, štěstí přeje připraveným. Nám v přípravách pomohlo dost lidí, mimo jiné i naše rodiny.
Vladimír se před odjezdem zrovna vrátil z Norska, Luděk měl práci na dohodu, a dokonce jste kvůli odjezdu prodali většinu majetku. Je nějaká cesta, jak by tohle mohl zvládnout i člověk s plným úvazkem?
Když člověk chce, jde všechno. V práci se třeba dá zařídit neplacené volno nebo se domluvit s šéfem. Prostě je to o přístupu… Cestovat může každý a jakkoliv. Během naší cesty jsme potkali spoustu dobrodruhů nám podobných. Třeba kluka z Německa, který jel na kole až do Číny. Chlapíka, který putoval od finských hranic až do Vladivostoku, tedy celou Sibiří, pěšky. S sebou si táhl jen takový provizorní trakař. To byl pro nás frajer. Říkáme mu Sibiřan. Měl spacák do mínus 45 stupňů a na cestě byl už skoro 550 dnů. O své cestě píše knížku. Cestovat může opravdu každý. Stačí v sobě najít odhodlání a vydat se na cestu. Určitě doporučujeme i autostop, se kterým máme hodně zkušeností. Člověk je neustále v kontaktu s místními a odpadají náklady na dopravu.
Spousta lidí má v poslední době z cestování strach, kvůli teroristickým útokům a podobně. Ani vám se během cesty nevyhnulo nebezpečí, například když vás na hranicích s Ruskem obklíčily desítky vojáků. Je tahle obava opodstatněná?
Kdyby se člověk měl řídit jen tím, že svět venku je nebezpečný a doma jsem v bezpečí, tak v životě nikam nevyrazí. Nějaký teroristický útok může být kdekoliv na světě, ale hodně záleží, jakou cílovou destinaci zvolíte, jak se tam chováte a co říkáte. Popřípadě by člověk neměl rozhodně chodit tam, kde nemá co dělat. Ano, i na cestách se můžete setkat s nebezpečnou situací. Třeba vámi zmiňované obklíčení ruskými vojáky zní strašidelně, ale oni se prostě jen vraceli ze cvičení a náhodou zajišťovali místo setkání tam, kde jsme zrovna byli my. Byla to čistá náhoda a oni byli stejně vyjukaní jako my.
Osmdesát dní cesty, to je celkem dlouhá doba. Neměli jste pak už na sebe trochu ponorku?
Samozřejmě, že jsme si občas, tak říkajíc, vjeli do vlasů. Ale když jedete na tak dlouho cestu, tak byste měli jet s někým, koho dobře znáte a na koho se můžete spolehnout v každé situaci. Někdy se stalo, že jsme na sebe byli nabručení, ale po chvilce přišlo nakonec usmíření a vše bylo ok.
Jaký byl váš nejsilnější moment během výpravy? Něco, kdy jste si řekli, že za to ta cesta opravdu stála?
Pro nás asi konkrétní nejsilnější moment neexistuje, ale nejlepší pocit byla ta dobrosrdečnost lidí na východě. Sami žijí v příbytcích z vepřovic s plechem namísto střechy, ale i přesto nás pozvali na snídani, i když sami neměli pomalu co jíst. V ten moment jsme si řekli wauu, to by se nám asi v Česku nestalo.
Většina oblastí, kterými jste projížděli, právě patří spíše k těm chudším. Pomáhali jste si s místními obyvateli hodně? Setkali jste se s nějakým zajímavým životním osudem?
Pomáhali jsme, kdy jen bylo možno. Nikdy nevíte, kdy se vám pomoc od druhých může hodit. I tak to byly spíše takové drobnosti. Občas nějaké drobné, nálepka, voda, gumicuk či šroubek. Třeba v Mongolsku, kde není moc aut, jsme pomohli povytáhnout auto z koryta potoku, a přitom jsme si sami trhli zadní část auta. Přesto víme, že bychom to udělali klidně znovu.
Jak vás vůbec místní jako cestovatele vnímali?
Brali nás s respektem a úctou. Nemůžeme říct, že by na nás byl někdo zlý, ba naopak. Říkali, že jsme dobří, že jsme se vydali na cestu tak starým autem. To potěší. Naďa se jím strašně moc líbila, a tak se u ní lidé často chtěli vyfotit a ptali se odkud jedeme. Na Českou republiku se sice nechytají, ale Československo často ještě v paměti mají.
Jak moc se kultura a mentalita lidí na východě liší od té naší?
Naše kultura se vůbec nedá srovnávat s tou, s jakou jsme se setkali. Evropa je strašně hektická. Tam na východě se nikam nespěchá a vše se řeší flegmaticky. Třeba narazíte na neprůjezdnou cestu, protože přes řeku není most. Tak vám místní řeknou, že musíte jet dva dny podél toku, a pak se dostanete na cestu. Umíte si to představit v České republice? Nikdo nikam nespěchal a neřešil čas. To bylo fajn, protože lidé jsou takoví uvolnění.
Na jednom z propagačních videí jde vidět, že vám občas ráno nebylo úplně nejtepleji. Bylo podobných okamžiků, kdy už toho bylo trochu moc, více?
Chladno nám začalo být až u mongolských hranic, kde nám přišlo, že už nastává zima. To bylo ale tím, že jsme přejížděli pohoří Altaj a nacházeli se ve vysoké nadmořské výšce. Moment, kdy jsme si řekli, že už nám to stačilo, byl, když jsme dorazili do hlavního města Mongolska Ulaanbaataru. Tam jsme si řekli, že je čas jet domů. Cestou zpátky přes Rusko byla už opravdu zima a každou noc mrzlo. Naďa rozhodně moc netopí.
Která z navštívených zemí se vám líbila nejvíc a proč?
Myslím, že Gruzie. Lidé tam jsou hodní a pro Čechy je tam levně. A navíc, krajina je tam úžasná. Velehory, národní parky, divoká krajina a spousta vody.
Jak jste po cestě řešili jídlo? Jak vypadají místní obchody, dá se to srovnávat s naší nabídkou? A jaké tam jsou ceny?
Jídlo jsme si vezli vlastní z domu. Převážně konzervy, sušené maso, dehydrovanou stravu a sladkosti. Dokupovali jsme pečivo, zeleninu a ovoce. Co se týče jídla, tak jsme nestrádali. Ve velkých městech nebyl problém sehnat cokoliv a často jsme zkoušeli místní gastronomii. Ceny byly nižší než u nás. Nejvíce jsme ale nakupovali benzín. Nejlevnější byl v Rusku – 13 korun za litr, a nejdražší na jihovýchodě Turecka blízko Iránských hranic – 45 korun.
Nejste jediní ze skautského oddílu, kdo se rozhodl vycestovat podobnou formou. Byli jste v kontaktu s někým, kdo něco podobného absolvoval?
Ano, na cestu vyrazili i další skauti. Třeba Ali a Boby se starou škodovkou dojeli až do Japonska na celosvětové setkání skautů. Nebo Vojta s Adamem, kteří cestovali Ruskem a Kazachstánem na padesát let starých jawách. S těmi jsme se úplně náhodou setkali a dva dny jeli společně ke břehům Aralského jezera. Před cestou jsme nikoho z našeho okolí neznali, kdo by podnikl takovou cestu.
Myslíte si, že má touha za podobným dobrodružstvím nějakou spojitost se skautským oddílem?
Určitě. Skaut nás na takovou cestu připravil a vychoval. Rozhodně to byl občas survival a my využili své dovednosti. Navíc máme rádi výzvy. Čím jsme byli starší, tím byly ty výzvy obtížnější a šílenější. Skaut je rozhodně dobrá průprava do života. Mnohokrát nám tam nabyté zkušenosti pomohly. Takové ty věci ohledně přežití v přírodě, jak se vypořádat s danou situací, a podobně.
Jak cestu zvládala Naďa?
Naďa cestu zvládla skvěle. Dojeli jsme domů, no ne? Jasně, občas byla trochu nemocná a někdy nás pozlobila i více, ale přece nemůžeme vyčítat tak staré dámě něco takového… Paradoxně jsme si vezli tři rezervy, ale ani jednou jsme nepíchli. Nicméně Naďa byla po cestě v dost špatném technickém stavu. Nyní jsou její opravy v plném proudu. Zda-li někam vyjedeme, je prozatím tajné.
Kde jste získali zkušenosti k jejím opravám?
Už v ČR jsme se snažili naučit co nejvíce ohledně opravy auta. Ale největší zkušenost nám dala samotná cesta, kde člověk může spoléhat jen na sebe nebo na někoho, kdo ho dotáhne někam do dílny. A tak dokud to neopravíte, tak nejedete – jednoduché. Velká výhoda je mít správné náhradní díly a ty při poruše pouze vyměnit. Naprostou nezbytností je pak vhodné nářadí a gaffa (elektrikářská páska pozn. red.).
S jakými reakcemi jste se setkávali na svých přednáškách o cestě? Vzbudili jste v lidech motivaci a touhu po něčem podobném? Posílají vám pak třeba pohledy z takových cest po světě?
Řekli bychom, že lidem se naše přednášky líbily. Někteří chodili i opakovaně. A ano, jeden klučina nám psal, že jsme ho motivovali tak, že příští rok bere starého favorita od dědy a jede taky na cestu. Pohled zatím nikdo neposlal, ale máme za to, že cestuje stále více lidí. To je jen dobře.
Bude nakonec slibovaný film z cesty?
Dokument ještě stále není hotový, ale již brzy bude. Nejspíše někdy během května. Hodíme ho na Youtube a náš Facebook.
Dovětek: Lidé by se neměli bát cestovat. Svět je dnes hodně otevřený a cestovat se dá jakkoliv i na krátkou dobu. Svět je krásný, ale i ošklivý, všude jinak svým specifickým způsobem. Je úžasné ho objevovat.
Foto: Broukem přes Kavkaz, veřejná databáze
