Nelidské chování nacistů otřáslo židovskou vírou v jejích samých základech. Natolik, že začala pochybovat jednak o tom, jaký Bůh mohl takové krveprolití způsobit a dovolit. Jednak o tom, zda vůbec nějaký Bůh existuje, když je možné, aby se něco takového přihodilo.
Neboť kdy jindy, než právě v Osvětimi, kde byly bez jakéhokoliv důvodu odporně a chladnokrevně povražděny miliony nevinných lidí, byl pravý čas na příchod Mesiáše? Kdy jindy byl pravý čas na Boží zázrak? Kdy jindy než právě v onom pekle, které se navzdory veškeré logice dělo na Zemi, byl ten správný čas na to, aby Bůh pomohl svému vyvolenému národu?
Bůh po Osvětimi?
Otázkami směřujícími k Bohu se v poosvětimském období v židovských řadách nezabývají pouze židovští teologové, ale také filosofové či literáti. A samozřejmě i lidé, kteří svou činnost veřejně nepublikují. Navzdory zdánlivé různosti zaměření těchto jednotlivců je však cosi spojuje: Jsou to otázky, které si kladou. A nesejde na tom, zda nahlas a veřejně, či v duchu a v soukromí. Neboť ať nahlas či potichu – význam, intenzita a naléhavost těchto otázek se nemění.
Existuje Bůh, který toto dopustil?
Bůh neučinil nic. Neslyšel. Neviděl. Mlčel. Židovský Bůh byl hluchý, slepý a němý ke sténání, prosbám, pláči a utrpení svého lidu. Nereagoval, ignoroval. Neobměkčilo ho nic. Neobměkčil ho křik jeho oveček umírajících v plynových komorách, pod ranami nacistů, vlivem nemocí, zranění, přepracování. Neobměkčil ho kouř hrozivě, klidně a líně stoupající k obloze z pecí krematorií. Kde se místo dřeva s chladnou samozřejmostí pálila lidská těla. Neobměkčily ho miliony mrtvých lidských těl, která však spíše než člověka připomínala kusy hadrů povalujících a kupících se na sobě. Židovské přeživší tedy spojují otázky: Co je to za Boha, který toto dopustil? A existuje vůbec takový Bůh?
Židovské dějiny jsou místem Boží přítomnosti
Drtivý dopad šoa na židovskou víru v Boha po Osvětimi navíc umocňuje fakt, že židovská teologie je bytostně dějinnou teologií. Uvnitř židovských dějin se velice často a velice znatelně objevují významné Boží zásahy a stopy. Jak uvádí židovský dějepisec Josef Hayim Yerushalmi: „židovské náboženství je prosáklé dějinami a bez nich je nemyslitelné“. Pro Židy jsou dějiny místem Boží přítomnosti. Ujištění této Boží přítomnosti je prováděno prostřednictvím vzpomínání: Vzpomínka je proto základem židovské náboženské identity a židovské víry celkově. A pokud tomu tak je, pokud se Židé ujišťují o Boží přítomnosti pomocí vzpomínky, nemůžeme se divit palčivosti a naléhavosti otázek po Bohu v období po Osvětimi. Jak se ujistit o Boží přítomnosti v době, v níž veškeré etické, morální, ba celkově lidské zásady a pravidla ustupují krutému mučení a vraždění?
Odvaha promluvit
Navzdory tomu všemu v sobě Židé nalezli odvahu a sílu. Rozhodli se, že spolu s šesti miliony jejich druhů nesmí zemřít jejich kultura a tradice. A víra? O tom se diskutuje. Je třeba promyslet nemyslitelné: Jak je vůbec možné, že tak obludný masový zločin se mohl stát v civilizovaném světě? Ve 20. století? A jak je možné, že se ho dopustil kultivovaný německý národ? Národ Hegela, Schellinga, Goetha? Odvahu a sílu znovu otevřít rány a traumata způsobená holokaustem nenašli židovští myslitelé bezprostředně po válce. Prožitá utrpení byla ještě příliš čerstvá. Naléhavost a nutnost promluvit a ptát se veřejně přišla později, v 60. letech. V souvislosti s šestidenní válkou v červnu 1967 a Jom kippurskou válkou v říjnu 1973. Tehdy totiž byla znovu ohrožena existence židovského národa.
Termín holokaust se objevil relativně pozdě
Termín „holokaust“, jímž označujeme ono nemyslitelné bezpráví, jež bylo Židům způsobeno, když byl Hitler u moci, se objevil relativně pozdě. Nějaký čas byl jmenován jako „Auschwitz“. Nebo jako známá krutá fráze visící na bráně tábora Auschwitz I. – „Arbeit macht frei“ („Práce osvobozuje“). V 60. letech získalo toto téma znovu na aktuálnosti, protože se do světa začaly dostávat různé monografie, literatura a filmy. Ty lidem holokaust ukazovaly syrově a realisticky. Přispělo i Eichmannovo svědectví u soudu roku 1963 a dílo od Hannah Arendtové, zvané „Banalita zla“, které se stalo centrálním momentem při formování poosvětimské teologie. Holokaust se tak začínal do povědomí společnosti dostávat ve stále větší a větší míře. Tím nabýval na naléhavosti.
Jazyk svědka
Rozhodující roli během vzniku židovské teologie po Auschwitz sehrál také Ellie Wiesel. Ten svými díly a „jazykem svědka“ poskytl detailní a velmi realistický obraz hrůz, které byly páchány nejen na fyzické a duševní stránce židovského člověka během šoa. Táborový život, pálení lidí, pochody smrti – to vše nám Wiesel ve svých knihách odhaluje. Neméně přispěl také Primo Levi. Ten především svým dílem „Je-li toto člověk“ poskytl hrozivě pravdivé svědectví o svém pobytu v táboře Auschwitz – Monowitz. Tyto osobnosti a řada dalších (jako např. Viktor Emmanuel Frankl, Bruno Bettelheim nebo Raul Hilberg) se zasloužili o to, že nezměrné bezpráví na židovské rase dostalo jméno. A svědectví o něm se vrylo do mysli široké veřejnosti. Tento rozsáhlý fenomén holokaustu způsobil, že se o něj začali zajímat i „obyčejní lidé“. Poněvadž takové zpočátku samozřejmě více osloví vidět hrůzu utrpení realisticky, než číst otázky směřující k Bohu. A tak vznikla ona samotná možnost udržet židovskou teologii i po Osvětimi. Richard Lovell Rubenstein prakticky založil židovskou teologii po holokaustu, když bylo roku 1966 vydáno jeho dílo „After Auschwitz“ („Po Osvětimi“).
Znovuzřízení státu Izrael
Otázky o Bohu po Osvětimi vycházející z úst židovských myslitelů jsou neodmyslitelně spjaty se znovuzřízením státu Izrael. Také s úlohou a významem holokaustu v židovských dějinách. A v neposlední řadě s touhou neztratit židovskou náboženskou identitu navzdory hrůzám a příkořím, jež byla židovskému národu během 2. světové války způsobena. Odtud vychází pokus se s nimi alespoň v nějaké míře vyrovnat, pokud je to vůbec myslitelné a možné.
Otázky směřující k Bohu
Židovští myslitelé se ve svých konkrétních otázkách, úvahách, domněnkách, myšlenkách a dílech poněkud liší. To společné však zůstává. Někteří, například Primo Levi, nemohou mluvit o víře v Boha po Osvětimi. Jiní, jako je Richard Lovell Rubenstein, mluví o smrti Boha. Další, jako Hans Jonas či Ellie Wiesel, se buď pokouší pojmout Boha v jiné, nové rovině, než tomu bylo dříve. Protože z jejich hlediska již nelze mluvit o představě tradičního židovského Boha, jak tomu bylo před Osvětimí. Nebo se snaží pochopit hrůznost činů holokaustu z „Boží perspektivy“: Pochopit Jeho jednání, mínění a stanoviska.
Zdroje textu:
BRAITEMAN, Zachary. (God) After Auschwitz, Tradition and Change in Post-Holocaust Jewish Thought. Princeton University Press, 1998
NEUHAUS, Peter. Das Undenkbare leben – Jüdische Theologie nach Auschwitz. Unbewusst. Die Zeitschrift für angewandte Nichtwissen. Heft 8, Winter 1999/2000. ISSN 0946-106X [cit. dne 19. 03. 2010] Dostupné z URL: <http://www.ifan-online.de/ungewu/heft8/neuhaus8.htm>.
Zdroje fotografií:
