Po návštěvě Dalajlámy bychom měli mít jasno. Dalajlámu a islám v Česku nechceme. Ale koho bychom si k nám do republiky s radostí přizvali?
Zapomeňme na to, že odpověď na předchozí otázku se až nepříjemně ubírá východním, čínským směrem. Což o to, kdybychom tam někam přátelsky a podlézačsky na východ směřovali všichni, nebyl by to problém. Ale on zjevně není východ jako východ. Pro mnoho českých politických elit zřejmě platí, že čím víc východně, tím také lépe.
Jak jinak si totiž lze vysvětlit hromadné odvracení se od setkání s Dalajlámou, které nám čeští vrcholní politici v uplynulém týdnu předvedli? Kdyby to bylo součástí zábavného pořadu, dalo by se s uznáním pokyvovat nad bravurní fraškou, kterou jsme si tady v Česku zase vytvořili.
Dalajlámu ne, čínského prezidenta ano
Zajímavý, jinak se snad slušně nedá označit postoj, jenž zaujala poměrně velká (a alarmující) část českých politiků vůči návštěvy tibetského Dalajlámy. Možná se mýlím nebo jsem v posledních letech něco zameškala, ale odkdy se Česká republika stala státem, na jehož území mají někteří představitelé vstup povolen a jiní ne vyloženě odepřen, ale mimořádně nevybíravě nedoporučen? Aha, no, možná od té doby, co si fundovaně necháváme říkat „Čekija“.
Kdy se stalo, že se jako suverénní stát začínáme vyhraňovat a přiklánět se k západu či (v našem momentálním případě) k východu? A odkdy jednají politici na svou vlastní pěst bez ohledu na názor lidu? V jakýchsi dávných poučkách, které nás vyučovali na škole, bylo uvedeno, že demokracie znamená vláda lidu. A v přeneseném významu to pak znamenalo také to, že volení představitelé zastupují zájmy svých voličů. Ale je tomu tak u nás ještě pořád?
Dalajláma ve stejné rovině jako uprchlíci
Český prezident Miloš Zeman to totiž opět tak úplně nedomyslel. Svým vyhraněným postojem, který zaujal vůči návštěvě duchovního představitele Tibeťanů, jej prakticky degradoval na úroveň uprchlíků. Je to jednoduché. Uprchlíky v Česku nechceme. Dalajlámu v Česku nechceme. Bude těch, koho v Česku nechceme, přibývat? Abychom se nakonec nedobrali k tomu, že nechceme Česko vůbec.
S návštěvou Dalajlámy se totiž čeští politici poněkud rozešli s vnímáním názorů široké české veřejnosti. Českým občanům by návštěva tibetského vůdce zcela jistě nezpřetrhala žíly. Zdá se, že některým politikům ale ano. Jak je možné, že se mohou politici odvolávat na to, že český velvyslanec v Číně byl kvůli návštěvě Dalajlámy v Česku předvolán na kobereček? Odkdy Čína určuje, kdo smí a kdo nesmí navštívit Česko a kdo bude a nebude přijat?
Česko v Česku nechceme?
Možná, že jsme malý národ, který se ve svém strachu z nepřežití bude vždy přiklánět k silnějším aktérům v naději, že bude ochráněn. Ale nevyzkoušeli jsme si v dějinách už několikrát, že ta ochrana ne vždycky klapne? Oni ti silnější aktéři tu a tam mají potřebu nejen chránit, ale také trošku pohlcovat. Přiklonění ke komunistickému východu by pro český stát mohlo mít mírně neblahé následky. Ostatně jako jakýkoli jiný příklon.
Ideální by bylo zůstat co možná nejvíc neutrální a pěstovat všestrannou a silnou zahraniční politiku a kvalitní mezinárodní diplomatické vztahy. Jinak se klidně můžeme stát malou Čínou. Možná děláme chybu v tom, že si do svého čela nedokážeme zvolit silnou elitu, která bude umět náš stát vést bez toho, aniž by musela podlézat zase jiným světovým elitám. A možná bychom měli začít zjišťovat, jak moc dobře se na našich polích bude místo obilí a vína dařit rýži.
Foto: Wikimedia, Pixabay
