Krásný ostrov ve Středozemním moři ukrývá na svém území o velikosti jedné třetiny České republiky tolik rozličných míst, typů krajiny a krás, že si tam to své najde snad úplně každý. Nač cestovat tisíce kilometrů, na nepříliš vzdálené Sardinii máte všechno pěkně pohromadě, zejména pokud patříte k milovníkům krásných pláží u průzračného moře, ze kterých si na den dva rádi odskočíte do přírody za pořádným dobrodružstvím.
Historie a města
Ostrov patřící Itálii, jehož první osídlení lze datovat až do paleolitu, obývá asi 1,6 milionů obyvatel hovořících kromě italštiny také sardinštinou, ale i Alghero katalánštinou. Hlavním městem je Cagliari, jehož nejstarší část byla osídlena již v 2. tisíciletí před naším letopočtem a na své si zde tedy přijdou zejména milovníci historie. Cagliari nabídne nejen katedrálu ze 13. století, ale i renesanční kostel, novogotickou radnici a starobylé městské brány s muzeem s prehistorickými a antickými nálezy ze Sardinie.
Doslova pokladem je pak raně křesťanský kostel San Saturno z 5. až 6. století, který byl první sakrální stavbou na území ostrova, a ještě o 3 století starší přírodní amfiteátr. Dalším větším historickým městem je asi 40tisícové Alghero. Zde si užijete nejen dlouhých písčitých pláží s průzračnou vodou, ale také historických památek a úzkých křivolakých uliček.
Pobřeží
Některé sardinské pláže, přezdívané Karibik Středomoří, se staly vyhledávanou destinací bohatých a mnohá místa jsou tak středisky luxusu, kde se ceny za běžné věci šplhají do závratných výšin. Svá zákoutí zde ale najdou i ti, kteří vyhledávají spíše klidnější, nikým nerušená místa. Písečné pláže, zejména na Smaragdovém pobřeží, jsou široké a nekonečně dlouhé, místy lemované skalistými útesy. A jak už název napovídá, s krásně průzračným tyrkysovým mořem.
Vyhlášeným nejluxusnějším střediskem na Smaragdovém pobřeží je Porto Cervo, ale například poloostrov Capo Figari poskytuje klidné, neméně krásné pláže. Některé hůře přístupné přímořské oblasti nabízejí turistům toužícím po trošce dobrodružství zajímavé jeskyně a jejich komplexy, například Grotta del Bue Marino (Jeskyně mořských volů) nebo Grotta di Nettuno (Neptunova jeskyně).
Vnitrozemí
Při přechodu do vnitrozemí to však vypadá, jako by člověk urazil ne desítky, ale stovky kilometrů. Z ničeho nic se krajina velmi razantně změní a s ní i lidé a jejich způsob života. V srdci Sardinie jako by se zastavil čas. Lidé tu v zapadlých údolích žijí stejně, jako v dřívějších dobách.
Chovají ovce, kterých je tu prý na tři miliony, z jejich mléka vyrábí výtečný sýr nebo obdělávají vinice. Někteří se živí tradiční ruční výrobou jak běžných každodenních potřeb, tak třeba šperků. Není zcela neobvyklé narazit v těchto izolovaných končinách na ženy v tradičních krojích, i když mladší generace si je obléká už jen na různé slavnosti. Horský masiv Gennargent s vrcholky přesahujícími 1800 metrů je pak skoro neobydlený.
Nuraghy a hrobky obrů
Nikdo z těch, kdo přijíždějí tento zajímavý ostrov prozkoumat, neopomene nuraghy. Za tímto tajuplným názvem se skrývají ještě tajuplnější stavby, kterých je na ostrově k osmi tisícům, i když z některých už zůstaly jen základy. Vědci si marně lámou hlavu nad jejich účelem. S jistotou lze však tvrdit, že byly postaveny za dob tzv. nuraghské civilizace v letech 1800 – 1100 před naším letopočtem.
Dobyvatelé připlouvající po moři zahnali pradávné obyvatele Sardinie hluboko do vnitrozemí. Mohly mít tyto pravidelně rozmístěné stavby kuželovitého tvaru právě obrannou a komunikační funkci? Je to jedna z verzí. Nuraghy dosahovaly výšky asi 20 metrů, byly stavěny z velkých, hrubě opracovaných pískovcových kamenů.
Jak je pradávní stavitelé dostávali do výšky, či jak jim stavby držely pohromadě bez jakéhokoliv pojiva, jsou dosud nezodpovězené otázky, kterých je kolem nuraghů víc než dost. Jedna z nuraghských oblastí, Su Nuraxi u obce Barumini, byla dokonce zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Za povšimnutí stojí také obrovské kamenné hroby z doby bronzové, známé jako hrobky obrů.
Dokazují existenci kultu posmrtného života, protože byly budovány na vyvýšených místech s výhledem do okolí a sloužily také jako jakási posvátná místa. Zajímavé je, že v hrobkách byly ukládány hromadně pouze kosti zemřelých. Těla se nejdříve zakopala do obyčejných jam a teprve po zetlení tkání se vyhrabaly kosti a přenesly se do hrobek.
Příroda
Ani sardinští obyvatelé ze světa živočichů a rostlin nezůstávají nijak pozadu. Sardinie je domovem obrovských kolonií plameňáků růžových, kteří nabízejí skutečně velkolepou podívanou. Horské oblasti obývají mufloni, veverka sardinská či dlouhosrstá koza. Velkou raritou je teprve nedávno objevený endemický druh, sardinský netopýr ušatý.
Místní přírodní parky chrání zejména podmořský svět u pobřeží. Teplé vlhké podnebí nahrává nejen pěstitelům vína, ale i typickým středomořským rostlinám a dřevinám jako jsou pinie, cypřiš, palma, myrta, opuncie, agáve a mnoho dalších. Symbolem Sardinie je u nás hojně rozšířená pivoňka. Pobřeží pokrývá z velké části křovinatý porost zvaný macchie a obchodně velmi významné je pěstování korkového dubu.
