Jsem si plně vědoma toho, že mě někteří za tuhle recenzi zlynčují. To je v pořádku. Mít v životě lásku – i když to je láska k novým Star Wars – je důležité a nemělo by se to tedy člověku upírat. Věřit něčemu, milovat každý nádech svého hrdiny, to je to, co některým naplňuje srdce pocitem naděje a klidu a míru a já nevím čeho ještě.
Nejsem Mirka Spáčilová a upřímně doufám, že se o mně nikdy nedozví. Nejsem ani profi kritik jako Fuka nebo Red Letter Media. Já jsem jen fanda, který si načetl komiksy, nakoukal seriály, zamiloval se do starých Star Wars, přežil prequely a teď… teď viděl Posledního z Jediů. Přátelé, byl to porod.
Začala bych asi výrokem jednoho z mých spoludiváků v kině: „Well, that was dissapointing.“ Ano, neznámý člověče, i mě to zklamalo.
Pravda. Do kina jsem šla s lehkou migrénou a očekávala jsem, že budu odcházet v slzách ne-li těsně před mentálním zhroucením. A film mě zradil. Byl totiž až nečekaně dobrý. Fakt. Rozesmál mě a nebylo to kvůli nějaké všeobecné trapnosti nebo špatně načasovanému vtipu, bylo tam totiž několik momentů, kde jsem byla skutečně a upřímně překvapená nad tím, jak nové Star Wars dokážou být nenuceně vtipné.
Tolik k pozitivním věcem.
Teď k těm negativním.
Kde začít? Snad u naprosto zamotané časové linie, nedostatečnosti základních počtů (pálíte půl hodiny na malou flotilku ubohých vesmírných lodiček, které při každém zásahu vybuchují a na konci vám zůstane skoro ten samý počet jako na začátku? Jako já chápu, že máte rebely rádi a nechcete, aby umřeli, ale WTF?), naprostému nadbytku postav (tak v půlce jsem přestala počítat), které ještě ke všemu nebyly ani pořádně rozvinuté, a neuvěřitelně, úmorně dlouhé stopáži filmu? Přes dvě hodiny? To tam opravdu nebylo něco, co by se dalo vystřihnout? (Já bych věděla co, ale slíbila jsem si, že sem nenaházím žádné spoilery, byť mě to pálí v prstech.)
Nové Star Wars jsou zamotaná skrumáž nových postav, která se snaží udržet v chodu aspoň nějakou logiku v časové posloupnosti a nedaří se jí to. Přiznávám, byly tam momenty, které mě příjemně překvapily a vývoj postavy Kylo Rena i Rey mě oslovil, ale je velká škoda a je to myslím hlavním problémem filmu, že tyhle chytré a nápadité momenty zanikly v guláši špatně namíchaných akčních scén, nezajímavých nebo jen povrchně představených charakterů a únavy diváka nad neustálými výbuchy a hlubokými proslovy (Luku, Luku, co by řekl strejda Ben.)
Jsem ráda, že jsme se s kolegou Liborem, kterého znáte z recenze Světlé strany, dohodla, že já si vezmu Temnou stranu Síly. Já jsem asi tak trochu Sidious a jsem v ní ztracená. Štve mě, že ve filmu používali zvířata jako laciný nástroj soucitu. Několikrát. Furt. Bože. Nějak to světlo na konci tunelu prostě nevidím. Můj neutuchající a věčný respekt mají ty stovky CG artistů z Číny, které udělaly ty dechberoucí vizuály i kameramanovi za to, že to zvládl. Protože kdyby ti selhali… nevím, co by to bylo za film.
Starý pán
Má poslední poznámka patří panu John Williamsovi. Rve mi srdce kritizovat starého pána, opravdu. Ale odcházela jsem z kina za debat ostatních diváků, kteří se dohadovali, jestli náhodou nevyměnil partituru not ke Star Wars za noty k Harrymu Potterovi. Myslela jsem si, že jen Hans Zimmer recykluje svoje motivy, ale zdá se, že se nechal strhnout i Williams.
Takže. Vy ostatní, Posledním z Jediů nepolíbení, prosím – vyberte si z Temné a Světlé strany a najděte Rovnováhu, protože já jsem se ztratila v temných kobkách Hvězdy smrti a ani ty záblesky světla v novém filmu mě z ní nevyvedly. Všechna čest těm, kteří viděli plamínek naděje i v takové temnotě jako byly Star Wars Poslední z Jediů.
Image Credit: Lucasfilm
