„Ty vole, Kristýna bulela jak želva. Jsem jen podával kapesníčky,“ říká u pisoáru v multikině kamarádovi odhadem třicetiletý cápek. „No, ta moje taky,“ kontruje druhý a ptá se: „A co ty?“ „Hele, jako na krajíčku, ale udržel jsem to,“ přiznává první jako správný hrdý chlap. A já, jelikož se taky považuji za správného hrdého chlapa, přiznávám též. Při sledování Než jsem tě poznala jsem tu slzu držel taky jen tak tak.
Ale nezbývalo mnoho. Tvůrcům chybělo už jen malinko, aby zabrnkali na tu správnou melancholicky smutnou strunu, která by to spustila. Mimochodem je to moc povedený film.
Každopádně už dříve jsem tu bořil mýty o tom, že animáky jsou jen pro děcka, tentokrát opět vyjdu z řady a za všechny kluky, chlapy a muže se tu postavím za právo brečet a dojímat se u slaďáků a smutných filmů. Tohle není jen výsada žen!
Kluci nepláčou…ale kdež…
Když Paul Coffey, psáno jako kafe, ale jinak, usedá na konci Zelené míle na elektrické křeslo a my všichni víme, že neprávem, už dávno mi po ksichtě teče takovej vodopád, že zavřít tuhle hráz prostě není snadný. Podobně se cítím mnohokrát u Hotelu Rwanda a jiným způsobem mě zase dostává moje srdcovka od Aronofského Fontána.
Všechny tyhle filmy u mě otevírají stavidla a já se tomu nebráním. A hlavně už se za to dávno nestydím. Bývaly doby, kdy mi při sledování podobných filmů lítal ohryzek nahoru a dolů, ale já vydržel. Jenomže proč? Co jsem z toho měl? Vůbec nic… Naopak jsem se připravoval o katarzi, kterou divák prožívá, poddá-li se emocím naplno a navíc jsem z těch zpolykanejch slz měl akorát přesoleno v hubě.
Brečet není ostuda. Už vůbec ne, pokud se musíme rozloučit s charismatickým zabijákem Leonem, který toho pro malou Mathildu tolik udělal. To, že upustíte v takovém okamžiku slzu, z vás nedělá žádného měkkoně. Naopak dokážete svou mužnou sebejistotu, protože víte, že pláč z vás nedělá o nic míň chlapa. Mimo to jediný frajer, který nebrečí, je Chuck Norris. Ten pouze vypuzuje pot z očí.
A když můžu brečet, můžu se i dojímat
Pokud si zvládnete přiznat, že na pláči není nic špatného, můžete se i začít u filmu dojímat. To už vlastně tak mužné není, pokud to přeháníte, takže možná trochu byste to skrývat měli, ale rozněžnit se dá i jen decentně. Takové neškodné chlapské roztátí schováte třeba za drobný, ale vřelý úsměv, který si vyměníte s drahou polovičkou. S jiným kámošem raději ne, to už zavání něčím jiným. Každopádně taky máte vždycky takovou radost, když v Lásce nebeské do sebe všechno zapadne?
Nebo na vás spíš funguje Kolja a podobné filmy?
Buď jak buď i my muži jsme schopní široké palety emocí a nestačí se nám dívat jen na Transformery a Terminátora. To je asi jasný všem. Ale důležité je, abychom ty emoce dokázali taky akceptovat, protože znovu opakuji, neměli bychom se za to stydět. Jasný? Jo a mimochodem zrovna u druhého Terminátora bylo závěrečné loučení vlastně taky docela síla…
A jaké filmy spolehlivě rozbrečí vás, chlapi?
Foto: Než jsem tě poznala (ofic. stránky filmu), Wikimedia, Pixabay
