Před čtrnácti dny pronesla Klára Samková na semináři v Poslanecké sněmovně plamenný protiislámský projev. A někteří velvyslanci jej prostě nerozdýchali. Proč?
Aféra, při níž si advokátka a aktivistka Klára Samková vzala při svém projevu na semináři v Poslanecké sněmovně na paškál islám a islámské země, rozdmýchala diplomatické vztahy mezi některými velvyslanci. Samková se toho totiž nebála. Hned v úvodu postavila islám do stejné roviny s nacismem, fašismem a dalšími totalitárními a nelidskými režimy, čímž odstartovala velmi ostrou a plamennou argumentaci zamířenou proti islámu jako takovému.
Její projev nevydýchalo hned několik muslimských diplomatů, kteří ještě v průběhu její řeči demonstrativně opustili místnost. Jejich odchod sice nahrál Samkové do karet, neboť mohla poukázat na to, jakým způsobem muslimové reagují už jen na vyjádření odlišného názoru, nicméně je fakt, že si Samková prohlášení takovéhoto rázu nemusela dovolit.
Kam se poděla diplomacie?
Rozhodně nemám v úmyslu sluníčkářsky obhajovat muslimskou imigraci do evropských zemí, které na ni navíc stále nejsou připraveny. A to ani materiálně ani jinými způsoby. Naše společnost je totiž diametrálně odlišná od společnosti východních migrantů, kteří se sem hrnou za vidinou luxusu a krásného života. Oni totiž vidí jen vysoký životní standard, pro nějž mnozí z nich nejsou ochotni hrábnout ani prstem. Nechápou, že bohaté sociální dávky nemohou čerpat věčně a blahobytně žijící Evropané si svůj dobrý život nevystavěli na dávkách.
To jsme ale mírně odbočili. Stejně jako můžeme nalézt mnoho osob, které přijímaní migrantů do Evropy vítají s vidinou etnické diverzifikace obyvatelstva, můžeme nalézt mnoho osob, které si velmi cení evropské etnické homogenity. A těm druhým se nelze divit. Evropská společnost totiž dospěla k takovému pokročilému stadiu humanismu, že ve strachu z označení z rasismu obrací rasismus tak trochu naruby.
A česká společnost je toho důkazem. Není město, v němž bychom se nepotýkali s romskými menšinami. Nejde o to, že by byli Romové primárně problémoví, stejně jako mezi romskou populací nalezneme dobré a pracující kvalitní lidi a líné lemply, kteří si nejraději přivydělají krádežemi krom pobírání dávek, nalezneme tentýž vzorek mezi majoritní českou populací. Dobří lidé i grázlové jsou všude. Ale ten rozdíl tkví v přístupu.
A právě problémy plynoucí z odlišného přístupu, kdy menšina křičí po rovnoprávnosti a stejném přístupu jako k většině a většina vidí odlišnosti jednání s menšinou děsí českou populaci natolik, že je paralyzována strachem a vidinou apokalypsy, i kdyby se na naše území vlivem migračních vln přistěhovalo byť jen sto muslimů.
Přitom i na ty muslimy můžeme nahlížet rozdílně. Těžko jsou to všichni ekonomičtí migranti a těžko jsou to všechno jen nešťastní lidé. Také můžeme těžko očekávat, že jedna muslimská rodina se odmítně začlenit do společnosti a stanou se z nich sebevražední atentátníci, kteří sem přišli s cílem vyhladit Dolní Lhotu. A od koho si my Češi tak rádi kupujeme kebab, že?
Nejde o to, jací jsou, určité procento imigrantů z muslimských zemí u nás už žije a je celkem slušně začleněno do naší společnosti. Problémem je, že teď jich přichází moc. A jako velká skupina lidí mají větší požadavky. Jsou navíc frustrovaní a s každým dalším bezútěšným měsícem v Evropě se jim rozplývá jejich sen o blahobytném životě bez práce a starostí, který jim Evropa prostě už jen z principu není schopna dát.
Nejsme zvyklí být multietnický stát
Možná by to šlo, ale za jiných pravidel. Celá Evropská unie už více než rok pokulhává na tom, že nemá stanovenou jasnou a jednoznačnou a hlavně jednotnou imigrační politiku. A tak jsme si díky německé iniciativě a otevřené náruči nastěhovali do Evropy statisíce lidí, s nimiž teď nevíme, co dělat. A nedokážeme je napasovat do našich zákonů, začlenit do naší kultury a vztáhnout na ně náš systém práva, zejména trestního, které by se stalo jakýmsi prvotním určujícím prvkem, který by chování imigrantů postavil „do latě“.
A tak ve víře, že tak trochu stojí mimo zákon a evropská legislativa si s nimi neví rady, zkoušejí migranti, co mohou. Většina z nich už totiž zjistila, že zlatý blahobyt v Evropě nedostanou zdarma a začínají být frustrovaní. A Evropa neví co s nimi.
Protože takové masy uprchlíků nikdy nepřijímala, a tak neví, jak přesně by k obecné spokojenosti měla postupovat. Možná si za pár let všichni sbalíme batůžky a půjdeme svorně na východ, neboť Evropa se islamizuje, Evropané ustoupí a půjdou si budovat svou rovnoprávnou humanistickou civilizovanou společnost na vybydlený Blízký východ.
Samková přilila olej do ohně
Ať ale máme na migrační krizi jakýkoli názor, výroky Kláry Samkové nejsou tím úplně ideálním, co bychom mohli momentálně dělat. Je téměř jasné, že s jejími výroky se skoro rozhodně ztotožňuje každý třetí Čech, ale je poněkud rozdíl, zda si takhle od plic zanadáváme před kamarády večer u piva, nebo to vmeteme do očí diplomatům z muslimských států, aniž bychom nepředpokládali a nepředvídali možné následky.
Protože teď více než kdy jindy je potřeba udržet diplomatické vztahy alespoň neutrální, když už ne vřelé. Možná, že nám časem náš milovaný pan prezident zajistí transport několika tisíc migrantů do Číny, kde se s nimi tamní systém vypořádá snáze než Evropané, a pak jej uznají za génia i čeští škarohlídi, novináři a všechny lumpenkavárny světa.
Prozatím, než se mu to tedy povede, je ale potřeba minimálně neurážet a nepoštvávat si proti sobě zástupce států, do nichž bychom případně chtěli jako stát naše nepřijaté migranty vyhostit. Nebo bychom od nich při vyhošťovacím a transportním procesu chtěli pomoci, že.
Ať již byla slova Kláry Samkové pronesena za jakýmkoli účelem, nepomohla absolutně ničemu. Pár velvyslanců se namíchlo, odešlo ze sálu a budou vědět, že si na Čechy mají dát pozor. A až dojde na vyhrocenější střet názorů, vzpomenou si na české popichování a uzavřou možnosti mírového a diplomatického rozhovoru.
A my si tady budeme moci maloměšťácky poklepávat na rameno, jak jsme to těm muslimům počesku natřeli. Protože zatím jsme se v řešení migrační krize neukázali jinak než nesmyslnými plamennými projevy. A to je hodně málo.
Foto: Pixabay
