Kmen Korowai žijící na Papui v povodí řeky Brazza vede velmi netradiční způsob života. Kromě toho, že se jedná o bývalé kanibaly, kteří nejspíš při rituálech kanibalismus praktikují dodnes, jsou také velmi zajímaví svými obydlími. Budují si totiž chatrče na stromech, a to v neuvěřitelných výškách až 40 metrů nad zemí. Ne náhodou se jim proto přezdívá „stromoví lidé“.
Na stromě jako doma
S džunglí jsou neuvěřitelně sžití. Společně se sousedními Kombaji jsou to jediné kmeny na světě žijící v korunách stromů. Do výšek je vyhnalo neustálé nebezpečí záplav z každodenních dešťů, komáři přenášející malárii a útoky nepřátel. Domy na stromech jsou navíc otázkou prestiže. Čím výš je dům postaven, tím větší vážnost a obdiv mají jeho obyvatelé.
Trochu jiná dřevostavba
Už samotná stavba domu je velmi impozantním procesem. Korowajové používají takové nástroje, které známe z doby kamenné, jsou neuvěřitelně zruční a obratní, pokud by při stavbě spadli, rovná se to jisté smrti. Ani docela malé děti dolů nespadnou, rodiče je dokonce nechávají samotné prozkoumat nový dům a jeho nebezpečí a limity. Domy musí místní lidé stavět velmi často, zhruba každé dva tři roky. V džungli je vysoká vlhkost vzduchu a dům po této době začíná hnít.
Následuje výběr nejsilnějšího stromu v oblasti, do jehož koruny se nejprve musí zbudovat žebřík. Korunu je poté nutné prořezat jednak proto, aby se vytvořilo místo pro nový dům, který má asi 4 × 10 metrů, a také proto, aby se ve větru příliš nekymácel. Stavebním materiálem je samozřejmě zase jen dřevo, takže i okolní stromy jsou postupně vykáceny. Zejména ságová palma, která je středobodem života Korowajů. Poskytuje jim nejen stavební materiál, ale také jednu ze základních potravin.
Zpracování pokácených stromů je vysoce organizovanou prací, ve které mají všichni včetně žen a dětí své úkoly. Pomáhat chodí také sousedé. Veškerý zpracovaný materiál se musí po žebříku a na liánových lanech vytahat nahoru, kde muži staví nejdříve konstrukci z větví a tenkých kmenů, potom stěny a podlahy z kůry, a samozřejmě střechu. Ta se vyrábí z důmyslně seskládaných palmových listů. Dům bývá rozdělen na dvě části. Jedna slouží mužům a druhá ženám a dětem, jelikož obě skupiny spí i jí odděleně. Každá část má své ohniště, kterému je věnována zvláštní pozornost, protože pod ním musí být jako na jediném místě, pochopitelně, hliněná podlaha.
Zhruba za dva týdny je hotovo. Na domě pracuje kolem 40 dělníků a spotřebují 30 ohromných svazků palmových listů, 16 velkých rolí kůry a 5 kilometrů ratanových lián, které nahradí šroubky a hřebíky. Při stěhování lezou nahoru nejprve muži, aby nemohli ženám koukat pod sukně, a nastěhování se slaví ceremoniálním rozděláním ohně, což je v případě výhradně dřevěné chatrče poněkud paradox.
Menu z džungle
Korowajové nemají v džungli příliš na výběr, co se týče potravy. Jejím hlavním zdrojem je již zmíněná ságová palma, tedy škrob obsažený v její dužině. V blízkosti pokácené palmy postaví ženy a děti jakousi polní laboratoř a naprosto neuvěřitelným způsobem jej z tohoto mohutného stromu získávají. Odstraněnou kůru použijí jako jakési žlaby a primitivními sekerami rozdrtí dužinu z kmene na jemnou drť. Tu proplachují vodou a extrahují tak z ní škrob, který se usazuje na konci promyšleného systému žlabů. Následně z něj pečou placky, chleba, nebo jej konzumují jen tak samotný, opečený v ohni.
Bílkoviny doplňují obrovskými larvami dřevokazných tesaříků, kterých se dají pod kůrou najít desítky, možná stovky. Larvy mají překvapivě příjemnou chuť připomínající mandle a představují kvalitní zdroj bílkovin. Stejně jako ryby, kobylky, pavouci či kasuáři, jako příloha k masu slouží např. kapradí. Velmi zajímavým receptem je smotaný banánový list, ve kterém se peče závitek ze škrobu a larev.
Korowajové žijí ve velmi izolovaném prostředí. Patří k jedněm z civilizací nejnedotčenějších kmenů na světě, a proto není divu, že se jejich život velmi podobá tomu pravěkému. Dokonale se přizpůsobili místním podmínkám, které si na rozdíl od mnohých vyspělých zemí velmi váží.
Zdroj Foto: ThatToast, I Toksave, Hegariz, Wikimedia
