Letošek nabízí sportovním fandům neuvěřitelně bohatý program, který potrápí jejich srdce mnoha infarktovými momenty. Srpen si pro sebe ukradne olympiáda v brazilském Riu a ještě před tím budou čeští fotbalisté měřit síly se zbytky Evropy na francouzském EURU. Teď každý správný sportovní nadšenec prožívá probíhající hokejové mistrovství světa v Rusku.
Jinak na začátku titulku vám určitě v hlavě rezonuje trochu jiné slovo, peprnější a říznější. Tak si ho tam pomyslně nahraďte, páč nějaké to slovíčko víc od podlahy k fandění patří, mnohem víc než na stránky našeho kultivovaného magazínu. Však kdo ho včera nevyřknul, když Pavel Francouz před švédským útokem kapituloval podruhé? A kdo v tu chvíli nad naším národním mužstvem zlomil hůl a přepnul raději na nejnovější díl TOP Star magazínu? Ty? A ty taky? Styďte se, styďte se a ještě jednou se styďte. Protože tohle pravý fanoušek neudělá.
Pravý fanda svému mužstvu věří, zůstává-li nějaká naděje na dramatický zvrat. A nastane-li moment, kdy možnost strhnout výsledek na svou stranu je pouze otázkou divokého snění, tak zatne zuby a svůj tým podpoří až do hořkého konce. To už je jho, které by každý oddaný měl snášet. Protože zklamaný poražený, který ví, že i přes nepodařený zápas má podporu svých věrných, příště podá hrdinný výkon, kterým bude chtít porážku odčinit. V tom je síla motivace. Pamatujte na to a povzbuďte naše/vaše borce, i kdyby všechno nevyšlo tak, jak si představujete.
Ve větší výhodě jsou fandové, kteří se nacházejí přímo v centru dění. Nejenže elektrizující atmosféra v natřískaném sportovním stánku zvedne ze židle i kdejakého posedávajícího ťunťu, ale přítomní mohou třeba i ovlivnit přímo průběh hry. Alespoň teoreticky.
Na kluzišti se mátoží tým v křeči a soupeř bez větší námahy nad vaším mužstvem vede o gól. V půlce druhé třetiny dostatek času s tím něco udělat, jenže jak se zdá chybí motivace. „Makááááámeeee,“ ozve se zvučným hlasem za vámi. „Jedeme hošiiiii,“ přidá se další. „Kurňa, brusli,“ už jste to taky neudržel a přidal svou trošku do mlýna, přičemž opět nezaznělo kurňa, ale onen peprnější ekvivalent. Co je ale důležité, ono to funguje. Zlepšený pohyb, klička, opatrná střela na bránu. Ožívá i zbytek fandů, který cítí šanci. „Naši do toho. Naši do toho. NAŠI DO TOHO!“ a tým zase začíná fungovat na plné obrátky. Nádhera. Pocit pospolitosti, padne-li vyrovnávací branka, bývá pak mnohonásobně umocněn.
Ach ano, fandění mnohdy přináší radost, mnohdy člověk musí spolknout hořkou pilulku v podobě porážky. Zvlášť pokud se zdá být nefér, protože ten černobílej hejhulák nepískal rovinu, protože nám upřel nájezd/penaltu, nebo jsme měli jen míň toho pověstnýho štěstíčka, ale kurňa když fandím, tak fandím pořádně a naplno.
Ať už přímo v Rusku na stadiónu, v hospůdkách, ve svých obývácích nebo snad i brzy na náměstích, na kterých budeme moci vše hromadně prožívat, držme palce našim hokejistům. A třeba to klapne a zrovna letos otevřeme další zlatou bránu.
ČEŠI DO TOHO!
Foto: Flickr, Youtube, Wikimedia
