Přes 42 km cyklostezkami a cestami mezi krásami jižní Moravy nabídl Vinařský maratón, na kterém jsem si odbyl svou premiéru v této královské běžecké disciplíně. A premiéra to byla ostrá, za což si ale můžu z velké části sám.
O své „nepřípravě“ jsem se rozepsal v předchozím článku, to znovu rozmazávat nebudu, ale aby toho nebylo málo, přidalo se pár věcí.
Překážky, kam se podíváš
Hned v pátek, den před startem, jsem se probudil s ucpanými dutinami a škrábáním v krku. Paráda, běžet nachcípanej je přesně to, co jsem potřeboval. Ale už jsem se s tím prostě smířil a na žádný vzdávání jsem nepomýšlel.
A toho dne večer, když jsem dorazil do Velkých Bílovic, kde se závod konal, jsem dostal ještě jednu facku kvůli vlastní naivitě. Na večeři s ostatními parťáky v běhu jsem zapředl konverzaci. „Hele, a jakej má trať vůbec profil. Takhle mezi vinicema, nížiny, to bude rovinka, ne?“ „Blázníš, to je samej kopec,“ vyvedli mě ostatní z omylu. A já začal být ještě více nervózní. Mimochodem celkové převýšení se pohybovalo kolem 750 m.
Ostatní mě ale uklidňovali a říkali, poprvé běž hlavně na doběhnutí a neřeš čas. A s tímhle krédem jsem se tedy skutečně v sobotu v 9 ráno postavil s plným nosem na start. Neměl jsem co ztratit a vlastně byl ve finále celkem v klidu.
Startovní výstřel přišel doslova mezi řečí, zrovna když jsem se bavil s kamarádkou, tak jsme se na sebe podívali a povídám: „Hele, běžíme,“ a peloton se rozpohyboval. Já nasadil klídečkový tempo a začal sbírat kilometry.
Půlmaratón by byl v pohodě, maratón byl boj
První půlmaratónský okruh jsem zdolal zdárně, dokonce výtečně. Časově jsem ho dokončil někde kolem 1:52 a skutečně si ho užil. Nevadil ani déšť, který se na chvíli spustil, nerozhodilo mě ani kluzké bahno na cestách, ani zákeřné sluchátko, které přestalo hrát. Popral jsem se se všemi kopci a vše by bylo růžové. Jen kdyby maratón nevyžadoval i druhé kolo.
Tohle je potíž závodů běžících se na víc okruhů. Podruhé už víte, co vás čeká, a pokud to bylo nic moc, tak to trochu sráží morálku. Při výběhu každého kopce v prvním kole jsem už věděl, že ve druhém se s každým z nich budu prát. A taky že jo.
Nohy mi jasně daly najevo, že na něco takového nebyly připravené, a že tohle jsme si jako nedohodli. Protesty v podstatě přišly hned na začátku druhého kola, ale ještě se to dalo. Sem tam jsem si sice už musel indiánsky odfrknout a střídal chůzi s během, ale šlo to. Jenže to bylo horší a horší. Kopce začaly být delší a nohy těžší. Chodecké úseky se zdelšovaly, běžecké naopak trápily nohy víc a víc.
Kolem třicátého kilometru jsem dokonce dostal křeč, která mě donutila ulehnout do blízké brázdy a rychle ji vydýchat. Naštěstí jsem jí překonal. Díky dobré radě jsem se ale vyhnul tzv. glykemické zdi a únavě z nedostatku energie. Po cestě jsem hodně poctivě hydratoval a doplňoval cukr ve velkém množství. Takže jsem bojoval nakonec jen sám se sebou, a takový boj jsem přece nemohl vzdát.
A taky ne. Stálo mě to hodně úsilí, ale v čase 4:22:28 jsem protnul vysněnou cílovou pásku. První myšlenka byla, už nikdy víc. Teď s malým odstupem si říkám, kdo ví. Ale každopádně už nesmím takhle podcenit přípravu. A to radím i vám. Určitě se nebojte výzev, překonávejte sami sebe, ale snažte se i adekvátně připravit.
Dík za přízeň a sportu zdar 🙂
Foto: Liborův archiv, Yanak (rajče)
