Zdravím všechny fanoušky sportu, toho běžeckého zvláště. Možná jste už zapomněli, že jsem vyhlásil, že vás provedu svou přípravou na maratón. Hlavně protože jsem se na chvíli odmlčel. To protože nemám nic extra, co bych vám teď mohl sdělit. Tak se pohrabu trochu v minulosti a přiblížím vám, jak jsem běžel nejhorší nejlepší závod v jednom.
Nejdřív jen na vysvětlenou, teď jsem nemohl moc běhat, protože po plánované pauze v nemocnici na mě páni doktoři apelovali, abych si od běhání dal na chvíli pokoj, abych případně nezhatil jejich chirurgické snahy. Pro doplnění nemocniční zastávka byla maličkost, s běžeckým aparátem vůbec nesouvisela a zase se začínám v klidu a plně zdráv zabíhat.
Než jsem se na vynucený odpočinek vrhnul, tak přesně týden po Jihlavském půlmaratónu jsem si dal další půlmaratón. Jen tak tréninkově, abych tělo udržel ve větším zápřahu. No a zaběhl jsem ho o pět minut lépe než závod pod žhnoucím sluncem. To je pozitivní, protože jsem vlastně absolvoval v podstatě dva půlmaratóny v jednom týdnu a tělu to nijak nevadí. A navíc teď vím, že když mám lepší podmínky, běžím líp a s jistotou mohu říct, že mám i nějaké rezervy.
Jak se z Olympijské desítky stala pětka
Teď už ale k tomu hlavnímu, s čím se chci dnes podělit. Venku začíná být pošmourno, každou chvíli prší, tak si zavzpomínám na krásy léta. Konkrétně na letošní červen, kdy proběhl druhý ročník Olympijského běhu. Stejně jako loni jsem se přihlásil na desetikilometrový okruh.
Letos jsem si už někdy v březnu vylepšil čas na desítku skoro o 3 minuty, když jsem se dostal pod 43 minut. Tak o pár měsíců později jsem měl ještě větší očekávání. A to byla zásadní chyba.
Závod se totiž běžel v době, kdy červen připomínal tropy a i přestože se startovalo v 18 hodin, slunce nemilosrdně pražilo a teploty byly nad třicítkou. Jenomže to mě nedonutilo se zamyslet a já jsem v očekávání dalšího vylepšení rekordu vlítl na trať jako splašenej. Doslova. První kilometr jsem odběhl za 3:34, což je vysoko nad mým běžným standardem. I na druhém kilometru jsem čas udržel pod čtyři, ale začínalo mi docházet, že jsem to posral…
Tohle už jsem zachránit nemohl
Ani následné pozvolné zpomalování mě už nemohlo zachránit. Připravenou energii jsem rychle vybil a v hlavě mi rostla nepřekonatelná mentální bariéra. Neodbytný hlas na mě křičel:
„Doběhneš okruh a končíš, na víc dneska nemáš.“
A tentokrát měl výjimečně pravdu. Běžci vědí, ale aby rozuměli i ostatní. Momenty, kdy člověk bojuje sám se sebou, k závodům patří a je součást výkonu tyto pochyby zahnat. Obecně se říká, že přicházejí hodně kolem třetí čtvrtiny trati, takže když se objeví mnohem dřív, je skutečně na pováženou, jestli jsou to jen pochyby, nebo na to dneska fakt nemáte.
Já na to už neměl. Cíl okruhu jsem vítal jako smilování. Ignoroval jsem gestikulaci pořadatele, který mě upozorňoval, že přece běžím desítku, tak musím na druhý, jiného jsem se v rychlosti zeptal, jestli mi započtou aspoň pětku a po uklidnění že ano, jsem sehnal vodu, banány a stín a půl hodiny jen regeneroval. Pak se dostavilo samozřejmě zklamání, že jsem závod nedokončil. Pak jsem se na sebe taky zlobil, protože mé rozvržení tempa byla vyloženě hloupost.
Konec dobrý, všechno dobré
Nakonec mě to přešlo, protože jsem si uvědomil, že i z neúspěchu se člověk něco naučí. Pro mě se tato zkušenost stala mementem, které mi pomohlo se lépe vypořádat s letošním Jihlavským půlmaratónem, který se běžel v podobně nehostinných podmínkách.
Navíc vše mělo šťastný konec, tak trochu. Jelikož jsem nezkušeně valil jako urvanej ze řetězu a ti rozumnější se kvůli počasí asi rozhodli zpomalit, můj čas 21:30 stačil na pro mě jinak nedosažitelný 23. místo z 678 celkově startujících na 5 kilometrovém úseku. Takže takový byl můj nejhorší a zároveň nejlepší závod v jednom.
Výsledková listina Olympijského běhu 2016 na 5 km
Liborův účet na Endomondo
