(Varování: Tato recenze obsahuje mírné spoilery a několik odstavců o hexadecimální soustavě.)

Mark Watney (Matt Damon) je botanikem mise Ares na Marsu. Najednou se přižene bouře, mise je urychleně přerušena a všichni ostatní odletí pryč v domnění, že Mark byl zabit utrženou anténou.

Mark ovšem zabit nebyl a zůstal na Marsu, živý a skoro zdravý. Pokud nechce umří, musí vyřešit několik problémů, přibližně v tomto pořadí:

  1. Kus železa, zaražený v břiše.
  2. Nedostatek kyslíku
  3. Nedostatek potravy
  4. Nikdo na Zemi neví, že žije
  5. Příští výprava má na Mars dorazit za několik let, na místo vzdálené několik tisíc kilometrů
A i když to všechno rozhodně není jednoduché, vězte, že se to ještě pořádně zkomplikuje…martian-gallery3-gallery-image

Film Marťan natočil podle stejnojmenné knihy Andyho Weira režisér Ridley Scott a je to:

  1. jeho nejlepší film za posledních cca 20 let
  2. jeho nejvtipnější film vůbec
Tudíž: Hurá!

Scénář Drewa Goddarda je velmi kvalitní především v tom smyslu, že nás nezatěžuje „obvyklými“ věcmi, které v podobném filmu očekáváme. To znamená, že například:

  • K úvodní bouři, evakuaci a zdánlivé Watneyho smrti dojde okamžitě na začátku filmu, představení zbytku posádky je zvládnuto během jedné minuty
  • Téměř vůbec není rozebíráno, kdo milující na Watneyho doma čeká a jak jsou smutní z toho, co se stalo (nebo „domněle stalo“)
  • Nikdo dojemně nepláče (skoro) a není apaticky smutný
Marťan je velmi osvěžující v tom, že všichni jeho hrdinové jsou naprostí profesionálové, kteří jsou odborně, fyzicky i psychicky připraveni na nejnešťastnější a nejsmrtelnější náhody, a když k nim dojde, začnou je okamžitě řešit a nezdržují se pláčem a významnými dlouhými pohledy. Když jednou, dvakrát dojde k výraznému dlouhému pohledu, je jasné, že situace je ještě mnohem více v prdeli, než bylo možno reálně očekávat.
Skutečně píšu „všichni jeho hrdinové“, neboť film není zdaleka jen o Markovi na Marsu. Přibližně jeho polovina se odehrává na Zemi, kde se o Markově přežití dozvědí už po pár desítkách solů (rotací Marsu kolem své osy) a začnou okamžitě jednat. I když, samozřejmě, jejich možnosti jsou velmi omezené. Marťan totiž není sci-fi, ve kterém se kosmická loď uprostřed cesty z Marsu na Zemi může otočit a vrátit na Mars. Dokonce i příprava nákladní rakety ze zásobami trvá několik týdnů.

Marťan se snaží být realistický, což je zapotřebí trochu dovysvětlit. Nejlépe jedním (mírně spoileroidním) příkladem z první poloviny filmu:

Mark si zajistil základní životní potřeby a podařilo se mu spojit se Zemí. Problém je v tom, že spojení probíhá pouze jednosměrně, pomocí staré kamery, která je schopna pouze velmi pomalu přenášet statické obrázky z povrchu Marsu. Takže Mark může kolem kamery rozestavit cedule s libovolnými nápisy a v NASA si je za pár minut přečtou. Ovšem komunikace opačným směrem může probíhat pouze prostřednictvím toho, jak se kamera otáčí dokola (v rozsahu 360 stupnů), a to ještě s mnohaminutovým zpožděním. A je zapotřebí hodně komunikovat. Jaký komunikační protokol zvolit?

Marka nejprve napadne rozdělit 360 stupňů na 27 částí (26 znaků abecedy plus otazník), rozestavit kolem kamery 27 cedulí a sledovat, jak na ně bude kamera ukazovat (pomocí přidělané tyčky). Tento nápad ale záhy zavrhne, protože 360 delěno 27 je pouhých 13 stupňů, což je příliš málo na to, aby bylo možno spolehlivě ověřit, na jaký znak kamera ukazuje.

Markovým řešením nakonec je: Hexadecimální soustava! Kolem kamery rozestaví 16 cedulek se znaky 0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, A, B, C, D, E, F a pozemšťanům cedulí vysvětlí, že mu mají posílat texty v ASCII (protože v počítači své kolegyně nerdky našel ASCII tabulku). Pomocí takovéto komunikace se záhy NASA podaří poslat Markovi instrukce, jak nahackovat počítač v marsovském vozidle a umožnit komfortnější komunikaci.

Tento plán je pochybný z několika důvodů, a to:

  • Původní plán s 27 cedulkami je blbost od samého začátku, už z toho důvodu, že nemyslí na mezeru mezi slovy, číslice a další nezbytné základní znaky.
  • „Správný“ plán s ASCII a šestnáctkovou soustavou není nic moc, protože ASCII je jako kanál k přenášení textu značně neefektivní. Z 256 přenesitelných kombinací jen asi 60 odpovídá užitečným / nezbytným znakům (pokud z NASA nechtějí posílat řecká písmena a smajlíky).
  • Kromě šestnácti ASCII znaků Mark použije sedmnáctou cedulku pro „otazník“, protože je zřejmě příliš cool na to, aby si vystačil s ASCII kódem 3F (i když to je možná jen chyba výpravy, neboť ten otazník sice je vidět na plátně, ale Mark se o něm nezmiňuje).
  • Pokud někdo (Mark) ví, co je to šestnáctková soustava a ASCII tabulka, tak se dá reálně předpokládat, že také ví, jaká čísla v ní mají ty nejzákladnější znaky (velká písmena, číslice, mezera) a nemá zapotřebí zoufale hledat, zda někde na základně najde ASCII tabulku.
  • A pokud by to nevěděl a tabulku nenašel, není pro něj přece problém napsat na ceduli pro NASA „Posílejte to v hexadecimální soustavě, ale nemůžu tady najít ASCII tabulku, takže řekněme, že 00 bude mezera, 01 bude A, 02 bude B…, 1A bude Z, 1B bude otazník, 20 až 29 budou číslice…“

(A také mi přišlo hodně přitažené za vlasy, že když někdo potřebuje oficiálně použít superpočítač NASA k ověření svých matematických hypotéz, jde se s laptopem a termoskou kafe přestěhovat do serverovny.)

Jsem si skoro jist, že podobně „nesmyslná“ jsou i řešení ostatních Markových problémů ve filmu, a to buď z chemického nebo fyzikálního hlediska. Na druhou stranu jsem si zcela jist, že by 99,99(999) procenta diváků naprosto nechápalo, kdyby Mark řekl:

„Jejda, ony se mi všechny potřebné znaky (písmena, číslice, interpunkce) naprosto v pohodě vejdou do šesti bitů místo do osmi, a ještě zbyde místo na smajlíky a na jednoznakové tokeny pro často používaná slova („ano“, „ne“, „nevíme“, „rozumíme“, „opakujte“), takže mi můžete poslat vždycky čtyři znaky ve třech bajtech a ušetříme více než čtvrtinu času!!! Stejně se tady většinu času nudím, tak si aspoň procvičím bitshift operace podle téhle hezké tabulky, kterou jsem si během 10 minut napsal na papír!“

I když mně by se pravděpodobně takový film líbil, rozhodně bych neocenil, kdyby byly podobně realisticky řešeny i chemické a fyzikální problémy, které se v něm vyskytují…

Jinými slovy: „Realističnost“ v Marťanovi není zřejmě úplně realistická – aby byla pochopitelná pro většinu diváků. Ale současně je dostatečně nedebilní na to, aby neurážela lidi, kteří se v problematice vyznají.

Většina knihy (z níž jsem kusy četl, protože jsem podle ní překládal titulky) je věnována právě vysvětlování podobných problémů. Ve filmu je to značně omezeno (zůstaly jen úplné základy), ale zato byl přidán humor. Mark totiž neztrácí smysl pro humor ani když je na tom opravdu špatně a většinu jeho myšlenek vidíme a slyšíme, protože si nahrává videodeník, což je slušně logicky vysvětleno: Dělá to pro případ, že by nepřežil. Aby to fungovalo, je naprosto nezbytné, aby to Matt Damon správně zahrál, což se mu bez debaty podařilo, a předvádí nám docela parádní jízdu (během mnoha osamělých měsíců se na Marsu pořádně změní psychicky i fyzicky).

Přestože film obsahuje spoustu dokonalých triků (byť často neviditelných, například skla v přilbách skafandrů jsou přidělávána dodatečně, pomocí CGI) a úžasnou hardcore sci-fi výpravu, stále působí velmi odlehčeně, díky Markovu vtipkování a díky použitému soundtracku. Například po vykopání radioaktivního izotopu (za účelem zahřátí se) hraje toto, a dojde stylově i na toto. A na jeden podařený metahumor s postavou Seana Beana (kdy je důležitá ta skutečnost, že ji hraje Sean Bean).

Především se ale Marťanovi úžasně daří jedna věc, o kterou se marně pokoušelo mnoho jiných filmů, naposledy Země zítřka: Je plný optimismu a naděje. Nemá žádné záporné postavy (maximálně o Jeffu Danielsovi jako řediteli NASA se dá říct, že je „realista, nikoliv optimista“). Kdykoliv se objeví problém, všichni okamžitě nezištně nasazují všechny své schopnosti, aby se vyřešil – dokonce i napříč státními hranicemi a státními zřízeními. Aby se dál mohlo létat do vesmíru. Protože to lidstvo potřebuje, i když se při tom umírá.

I když je Marťan vědeckofantastický film, „fantastická“ část je v něm velmi, velmi potlačena. Klidně bych věřil, že jde jen o mírně dramatizované skutečné události, které se opravdu staly v roce 2045. Jen bych nevěřil tomu, že Ridley Scott takhle dobře režíruje i ve svých 107 letech…

P.S: Pro českého diváka je bohužel problém v tom, že se ve filmu často hodně lidí hodně rychle mluví o hodně komplikovaných věcech, takže titulky buď jsou moc rychlé, nebo v nich není všechno.

P.P.S: 3D je použito citlivě a občas nápaditě („plastické“ jsou i záběry 2D kamer) a není s ním problém, neboť většina záběrů je pořádně osvětlena.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKYVÍCE OD AUTORA