Ačkoli spadá africká Keňa spíše mezi ty civilizovanější země v těchto končinách, na jejím území žijí lidé, jejichž způsob života se již po staletí nijak výrazně nezměnil. Lpí na svých tradicích a náboženských zvyklostech a žijí svůj polokočovný život neohrožených válečníků a pastevců dobytka. A není to nikdo jiný než Masajové, lidé krve a mléka.
Tradice
Tato africká černošská skupina nilotského původu se po dlouhé době stěhování a vytlačování evropskými kolonialisty nakonec usídlila na hranici mezi Keňou a Tanzanií, kde jich na území velkém asi jako dvě České republiky žije dle odhadů něco kolem čtvrt milionu. Masajským bohatstvím je dobytek – krávy. Čím jich má Masaj více, tím je bohatší, váženější a tím více si může dovolit manželek. Tak to v tamější patriarchální společnosti chodí – za nevěsty se platí krávami a ženy s dětmi pak musí Masaj taky bez problémů uživit.
Než se však mladíci vůbec mohou ženit, musí projít dlouhým procesem přijímání do kmene a rituálem dospívání. Za známku dospělosti se považuje schopnost ulovit lva holýma rukama. Dnes je již tato podmínka navzdory tradici trochu benevolentnější a tolik se na ní nelpí. Po dvanáctém roku života odchází mladí Masajové žít na několik let mimo vesnici, kde se učí tradice svých otců – písně, tance a bojové prvky, poté podstoupí rituál obřezání a jsou přijati mezi tzv. mladší válečníky.
Když v tomto období uloví lva, jeho postavení značně stoupne, ale vzhledem ke snahám místních vlád o ochranu přírody si to mnoho z nich raději rozmyslí. Dospělí muži pak mají na starosti stádo a ochranu vesnice. Typický Masaj je poměrně vysoké postavy, oděný do nejčastěji červené kostkované látky a má dlouhé, do roztodivných copánků spletené vlasy. Nechybí jim samozřejmě tradiční ozdoby a šperky, třeba velké těžké náušnice, pod kterými se ušní boltce vytahají mnohdy až k ramenům. Ženy mají naproti tomu hlavy vyholené dohola a potřené směsí hlinky a tuku, aby se leskly.
Masajská boma
Typická masajská vesnice, neboli boma, je tvořená do kruhu uspořádaných chatrčí obehnaných jakýmsi plotem z větví, které chrání vesničku před divokými zvířaty. Jejich stavba je výhradně v režii žen. K dispozici mají velmi omezené množství stavebního materiálu, tak se nejdříve postaví konstrukce z proutí a ta se následně vyplňuje hustou směsí bahna a trusu. Na střechu se před bahnem nejdříve uloží trsy trávy.
Takto vytvořená chýše o velikosti průměrně 5 × 3 metry, má několik pokojů, ale nemá okna ani komín. Vzhledem k tomu, že se uvnitř rozdělává oheň a dým si musí najít cestu ven kudykoli, panuje uvnitř typický jakoby uzený pach. Ale jinak je v chatrčích během horkých dní příjemný chlad, jediným vybavením jsou rohože z dobytčí kůže, na kterých se spí, a pár nádob na vodu a jídlo. Chatrč má, vzhledem k materiálu, ze kterého je postavená, velmi krátkou životnost. Po zhruba dvou letech je potřeba postavit novou, nebo se s celou vesnicí přestěhovat jinam.
Krev a mléko
Masajové nemohou vzhledem ke své víře a náboženství provozovat žádné zemědělské činnosti, proto je jejich strava závislá na chovu dobytka velmi jednotvárná. Nejčastěji se na talíři objevuje maso, mléko, případně tzv. ugali, což je hustá kaše z kukuřičné mouky a vody. Masajům se nepřezdívá lidé mléka a krve jen tak pro nic za nic. Dobytčí krev hraje v jejich životech významnou roli. Vody je v místních savanách nedostatek, životadárnou tekutinou je krev.
Masajové přesnou ranou šípem z luku napíchnou krávě krční tepnu, odpustí si trochu krve a pak ránu zalepí. Někteří pijí přímo stříkající krev z rány. Toto pouštění žilou se může zhruba za 4 dny opakovat, mít dostatek krav je tedy stěžejní podmínka přežití. Krev se také míchá s mlékem a tento koktejl nazývaný saroi slouží jako základní tekutina pro všechny obyvatele vesnice.
Náboženství
A proč nemohou Masajové pěstovat zemědělské plodiny? Nesmí totiž žádným způsobem narušovat zemi, která je společně s kravami posvátná. Masajský bůh Enkai seslal na zem krávy, které jim poskytují vše, co k životu potřebují. Krávy jsou úzce spjaté s trávou a ta se zemí, porušit jakkoli její celistvost se nesmí.
Proto Masajové nekopou studny, nijak nehloubí základy domů, neorají a nezkypřují půdu, aby v ní mohli něco vypěstovat. Nepohřbívají ani své mrtvé blízké, odnášejí je do divočiny, kde si s nimi africké šelmy hravě poradí. Úctu svému bohu vyjadřují obřadem, při kterém obětují býka. Tím se koloběh uzavírá.
Pár dolarů na přilepšenou
V dnešní době je stále častějším jevem, kdy Masajové podléhají vlivu západní civilizace a těží z přílivu turistů. Za peníze se s nimi fotí, provedou je po vesnici a prodávají jim své výrobky v podobě šperků a ozdob. Mnohé vesnice totiž leží na strategické trase ke keňským a tanzanským národním parkům a rezervacím a tak nemají o návštěvníky nouzi. Přesto většina těchto vesnic stále žije tradičním způsobem života a nic na tom nemění fakt, že občas zahlédnete Masaje ve značkovém tričku.
Foto zdroj: Pixabay, Frédéric Salein – Wikimedia
