Letní festivaly jsou zážitkem samy o sobě. A o to víc jsou pak mimořádným zážitkem metalové hudební svátky. Zvlášť, pokud mezi typické fanoušky tohoto žánru tak úplně nepatříte.
Už potřetí jsem se v druhém červencovém týdnu odvážně vydala na rockovo-metalový festival Masters of Rock, který se koná ve Vizovicích na Zlínsku. A už potřetí to pro mě byl nebývale silný zážitek. Dokonce tak silný, že by to vydalo hned na několik článků. Omezím se ale jen na jeden, tak budu při vší své povrchnosti skromná.
Masters of Rock mě už tehdy před třemi lety, kdy jsem jej absolvovala jako malé nezkušené kuřátko, nadchnul svou atmosférou. Ačkoli pro metalově nezasvěceného se může festival a hlavně jeho návštěvníci zdát jako poněkud divoký a nebezpečný, opak je pravdou. Musím (poněkud udiveně) konstatovat, že za tři roky jsem na Masters of Rock viděla jen jednu jedinou rvačku, což už o mírumilovnosti metalistů možná i něco vypovídá.
Kromě letošního nabitého programu s hvězdným obsazením se mohl vizovický festival pyšnit ještě jedním neobvyklým faktem: vstupenky byly všechny vyprodány ještě před začátkem festivalu, což se zase tak často nestává. Že je vyprodáno, bylo známo zejména v pátek navečer před, během a po koncertě trashmetalové legendy Slayer, která své fanoušky mistrně přivedla do nadšeného transu.
Masters of Rock jsou ale také festivalem plným kontrastů a paradoxů, na které narážíte takřka na každém kroku. Jako správná fiflenkovská milovnice módy jsem se tak (už i podvědomě) zaměřovala na stylové oblečení tamních návštěvníků. A je fakt, že publiku dominovala černá barva. Před čtrnácti dny se ke mně donesl snímek všemi barvami hrajícího publika z Colours of Ostrava a oproti obvyklé vizovické černi to bylo… divné.
Každopádně každý druhý muž na Masters of Rock měl vlasy delší a hustší než já. Jak deprimující. Nutno ale podotknout, že někteří z nich už v první den festivalu měli vlasy mastné tak, že by jejich obsahem vzal zavděk nejeden stánkař u fritézy.
Nehledě na to, že měli konečky svých vlasů pěkně roztřepené! Ale co, jejich hříva mi mohla být vcelku ukradená, bohužel pouze do chvíle, než se svými umaštěnými prameny začali v záchvatu křečovitého pokusu o tanec ohazovat můj obličej. Silné zocelující okamžiky.
Jedním z dalších neuvěřitelných zjištění bylo to, že metalové gothic slečny si povětšinou stále ještě myslí, že korzety zeštíhlují. Fatální chyba. Několikrát jsem byla svědkem procesu, při němž asi dvacetikilový mladík uvazoval svou asi čtyřikrát tak rozměrnější partnerku do tohoto kousku oděvu. A několikrát jsem fascinovaně sledovala, jak to, díky čemuž se vykouzlí jakž takž štíhlý pas, vesele přetéká vrchem i spodem. Vždyť to musí být i nepříjemné, nemyslíte?
Nadto jsem párkrát nenápadně nahlédla do korzetů štíhlejších slečen a ani jejich ňadra mi v té věci nepřipadala přitažlivá. Co je taky sexy na tom, když si prsa v touze po pořádném push up efektu vyšprajcujete až někam k bradě a rozlijete někde kolem klíční kosti, že. I když muži to možná vidí jinak, těžko říct.
Jednou z mála jistot, které jsem na Masters of Rock měla, byla ta, že ačkoli všude kolem postávali v davu lidé přibližně mé výšky, přímo přede mnou zpravidla zaujal pozici dvoumetrový čahoun. A s jedním křečovitě se svíjejícím obrovským Hodorem (nefanoušci Hry o trůny prominou) jsem strávila v obavách o svůj život dokonce polovinu koncertu Slayerů.
V nadějném a poměrně racionálním uvážení jsem se totiž v očekávání začátku největšího letošního trháku jala zaujmout pozici někde zhruba uprostřed plochy. Nechtěla jsem se jít mlít do kotle, ale chtěla jsem alespoň koutkem oka dohlédnout na jednu ze dvou přenosových obrazovek. Mé plány se dařily, kolem stáli relativně malí lidé s kelímky s pivem, což vypadalo nadmíru dobře. Tihle skákat a jančit nebudou, těšila jsem se.
Mé naděje se rozplynuly s příchodem chlapce-Hodora. Nemohl mít více než sedmnáct, ale s jeho mohutnou tělesnou konstitucí mohlo být vlastně úplně jedno, kolik mu bylo. Důležité pro mě bylo, kolik vážil a jak byl vysoký. Nevadí, říkala jsem si, to nějak přežiju.
Poté, co se už po dvou skladbách smrsknul můj slayerovský vesmír na hlídání svého levého spánku, který se až příliš často ocital na ráně lokte o velikosti mého kolene, jsem pochopila, že jsem možná svou výhodnou pozici tak úplně nevychytala. Chlapec se fanaticky třepal a křečovitě si hladil ruce poseté husí kůží, jako by k němu někdo připojil paralyzér.
Každou chvíli se pustil do nekoordinovaného zběsilého záchvatu doprovázeného trhavými pohyby, kterými zřejmě vyjadřoval svou fascinaci trashmetalovými hudebními výbuchy. A každou chvíli jsem tak měla co dělat s tím, abych včas uhnula a vyhnula se tak smrtelnému zranění. Ostatně měla jsem téměř celou polovinu koncertu na to, abych mohla pořádně promyslet, co by se asi tak mohlo odehrát, kdybych jednu ránu takovou obrovskou pazourou opravdu chytla.
A pak to přišlo. Přibližně v polovině koncertu se jeho ruka ve velikosti poklice mého největšího hrnce, do kterého doma vařím guláš, opět vymrštila a jen těsně minula můj nos. S pocitem, že jsem svým bleskovým reflexem právě odvrátila jednu z nejhorších světových katastrof, jsem si hrdinsky začala klestit cestu davem pryč. Na pivo. Protože to se prostě muselo zapít. Doma aspoň budu moct vyprávět, že jsem na Slayerech byla v takovém soukromém kotli a přežila jsem bez úhony.
Na parádní zážitek, o němž budu vyprávět ještě svým vnukům, bylo možná zaděláno právě na Masters of Rock. Wow. Závěrem, i když skoro celou sobotu lilo a já jsem málem promáčela i své slušivé gumáčky, a i když jsem už ke konci nemohla na pivo, všeobklopující černou barvu, chrastící řetězy a ženy smrtelně svázané v neuvěřitelných korzetech ani vidět, musím konstatovat, že i letos jsem se nesmírně bavila.
Možná proto, že jsem se po předchozích zkušenostech obloukem vyhýbala rozkošným stánečkům s Jelínkovou slivovicí, možná proto, že jsem kolem sebe měla partu, která ve mně mé fiflenkovství alespoň chvílemi potlačila. A i když jsem se v neděli svatosvatě zařekla, že už nikdy více, tak jsem se včera přistihla, že už to parádní rockově metalové peklo na příští rok plánuju zas.
Foto: Wikimedia
