Evropou otřásla série útoků, které se v uplynulém měsíci odehrály na území Francie a Německa. Měla by si Evropa zvykat na nové (ne)bezpečnostní podmínky?
Čtrnáctý červenec se jevil jako poklidný den, který obyvatelé jihofrancouzského města Nice využili k uspořádání oslav k dobytí Bastily. Akce se poněkud zvrtla v okamžiku, kdy se na scéně objevil Francouz s tuniským původem, který s rozjetým nákladním autem vjel do davu oslavujících lidí. Jeho řádění si vyžádalo 84 obětí.
Jen o čtyři dny později zaútočil ve vlaku na území německého Bavorska teprve sedmnáctiletý uprchlík z Afghánistánu, který žil v Německu dva roky. Ke svému útoku si vybral sekyru a nůž, nikoho se mu ale naštěstí nepodařilo zabít, k jeho činu se přihlásil Islámský stát.
V pátek 22. července se odehrála v mnichovském nákupním centru střelba, kterou měl na svědomí osmnáctiletý chlapec s íránskými kořeny. Policie sice vyloučila politický motiv, poukázala ale na určitou podobnost s počínáním nechvalně známého Anderse Breivika v Norsku. Jeho čin si vyžádal devět obětí a na dvě desítky zraněných.
V neděli poté zabil Syřan v Německém Reutlingenu ženu a další čtyři osoby zranil.
Šestadvacátého července vpadli islamisté do francouzského kostela v Rouenu, kde podřízli hrdlo knězi a drželi další čtyři rukojmí. Útočníci se přihlásili k Islámskému státu.
S notnou dávkou mediálních emocí by se jednomu mohlo zdát, že pro hodné a nebohé Evropany už není v Evropě bezpečného místa a vrah se sekyrou jednající ve jméně Islámského státu čeká takřka za každým rohem. Měli by si tedy Evropané zvyknout na nové podmínky, které s sebou přinesla migrační krize? A co přesně může za stupňující se útoky?
Špatná integrace migrantů i snaha IS
Za přibývající útoky může hned několik faktorů. Jedním z nich by mohla být právě nedokonalá a špatně pojatá integrace uprchlíků, kteří si třeba ještě ve své domovině v chudých podmínkách vytvořili báječný evropský sen o dokonalém životě a v kontrastu s realitou jsou čím dál frustrovanější. I v Evropě totiž patří k nižším vrstvám společnosti a štědré sociální dávky a uznávaný západní civilizovaný život je stejně vzdálený, jako když byli „doma“.
Svou frustraci si pak možná vybíjejí impulzivními útoky na společnost nových států, v nichž se rozhodli zakotvit. To tedy můžeme mluvit o frustrovaných solitérech, a i když jsou to možná chudáčci ubozí, kteří se zmítají v mravním bahně, neopravňuje je to nešťastně běhat po evropských státech se zbraněmi a chutí někoho zabít. Tu chuť někoho zabít totiž často pociťují i rodilí Evropané s evropskými pokoleními stovky let do historie, ale rozdíl je v tom, že ti většinou zůstanou u té chuti.
Část útočníků je ale bezpochyby hnána nenávistnou ideologií Islámského státu, který se snaží šířit paniku, strach a pocit nebezpečí. Islámský stát totiž už dávno nehlásá pravou víru, jejich činy se dávno přehouply přes náboženskou hranici. Současná situace byla dokonce několik let zpátky predikována. Pokud Islámský stát začne ztrácet své území, jeho útoky začnou nabývat na intenzitě. A voilá! Máme to tady.
Nové zákony?
Bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy chtěl po červencových útocích pozměnit francouzské zákony a upravit jejich znění tak, aby mohly lépe reagovat a postihovat islamistický terorismus. Současný francouzský premiér Manuel Valls s jeho nápadem nesouhlasí a tvrdí, že Francie nemůže po každém útoku upravovat své zákony. Naopak je podle něj zapotřebí vymýtit radikální hnutí a kazatele, kteří šíří nenávist.
Že to nebude snadné, je v podstatě jasné. Otázkou je, co budou dělat Evropané do doby, než se podaří všechny radikální skupiny vymýtit. I kdyby totiž nakrásně z Evropy zmizeli všichni radikální stoupenci teroristických organizací, stále se budeme potýkat s osamělými vlky, jejichž impulzivní útoky nelze predikovat. A v tom případě by mohlo pomoci jedině vylepšení imigrační politiky, které by zmírnilo frustraci nově příchozích uprchlíků.
Ideálním řešením by samozřejmě bylo třeba vůbec žádné uprchlíky nepřijímat, abychom nemuseli řešit problémy spojené s jejich pozdější integrací, ale bohužel Evropa není dvůr ani obrovská zahrada, ve které bychom měli jedna konkrétní vrata, jež bychom mohli demonstrativně zavřít.
Strach o bezpečí
Četnost a nevyzpytatelnost útoků v Německu a Francii se začíná na Evropě podepisovat. Cestovní kanceláře například letos zaznamenaly enormní nárůst dovolených v Česku. Češi se prostě letos vycestovat bojí, a tak vzali zavděk tuzemskými luhy a háji. Velký zásah tak utrpěl třeba francouzský turismus, protože návštěvníci dávají jednoduše přednost klidnějším a méně riskantním lokalitám a to i přesto, že francouzský venkov se pořád zdá být pomyslným klimatem strachu zcela nedotčen.
Je ale otázkou, jaká je ideální odpověď na současné dění. Měli by Evropané útoky ignorovat nebo se stáhnout ve snaze eliminovat rizika? Na jednu stranu je až příliš evidentní, o co příslušníkům Islámského státu a dalších teroristických organizací jde. Je to vlastně primární princip terorismu, který se násilnými činy na civilních obětech snaží vyburcovat společnost k hysterii, strachu a afektovaným reakcím. Ideální odpovědí na jejich útoky by tedy bylo nic si z nich nedělat. Je to ale vůbec možné?
Pořád je sice větší pravděpodobnost, že nás přejede auto, než-li že zahyneme rukou fanatického atentátníka, ale měli by se přesto lidé chovat tak, jako by žádné nebezpečí nehrozilo? Stane se návštěva Evropy tak trochu procházkou po minovém poli, kdy budeme doufat, že na minu tentokrát nešlápneme a ve zdraví přežijeme? Logické by totiž opravdu bylo chovat se, jako by se nic nedělo. Žádná panika, žádná hysterie, žádné rušení masových akcí, které by se mohly stát potenciálním terčem.
Na druhou stranu by ale v rámci ochrany obyvatelstva bylo přirozené riskantní akce omezit. Do jisté míry může společnost ochránit činnost tajných služeb ve společnosti s dalšími institucemi, kterým se velké teroristické akce většinou daří odhalovat a mařit. Ale nebylo by do určité míry logické na nějakou dobu ustrnout a omezit pořádání akcí, na nichž by se mohlo střetávat příliš velké a příliš lákavé množství lidí?
Jenže je tady otázka, zda bychom touto logickou prozíravostí a opatrností nezareagovali přesně tak, jak se od nás očekává. Jak se to od nás chce. A je tedy také otázkou, co by přišlo poté. Zabránil by nám posléze narůstající strach vůbec opouštět své domovy? Začali bychom ve snaze přežít hromadně přijímat islám? Těžko říct.
Příliš dlouhé období klidu
Je fakt, že Evropa se momentálně nachází snad v nejdelším období klidu a míru za celou svou historii. Současné generace místo existenčních témat řeší, jestli ulovily dostatek pokémonů a zda náhodou nesnědly přípravek obsahující palmový olej. Ne že bych se nechtěla řadit k pacifistům, ale některým lidem by dnes vyloženě prospělo zjistit, že umřít se dá i jinak, než tak, že nedejbože sníte palmový olej, karcinogenní maso nebo pečivo s lepkem.
Možná, že Evropa v příliš dlouhém období klidu zapomněla, jaké to je hájit si své evropské hodnoty a je třeba jí to připomenout. A možná bude třeba se to znovu naučit, aby se následující generace mohly opět věnovat davové hysterii způsobené životně nebezpečnými éčky v potravinách jakožto největšímu světovému problému.
Foto: Pixabay
