Evropa vyhrála po týdenním zápase nad Velkou Británií dva nula. Ne že by to tak kontinentální část Evropy chtěla a těšila se, ale něco se v kontinentálně-ostrovním vztahu pokazilo.
Zatímco za Angličany a Welšany nikdo po konzervativních výkonech ve Francii plakat nebude, Evropa, minimálně společenství 27 států Unie, je na prášky. Pozvolný odchod Velké Británie z měkkoučkýchkřesel evropských institucí připomíná, a ještě dlouho připomínat bude, odchod manželky z nefunkčního manželství, ze kterého se snaží vytřískat co nejvíce výhod. Demokratickým institutem referenda si totiž Britové zvolili pouze to, co sami chtěli.
Ať už za tím vším stojí hlavní šašek Nigel Farage nebo britská myšlenkotvorná média vybízející k Brexitu necháme na všeobecné posouzení těm, kteří se k tématu potřebují vyjádřit. Jeden fakt je však nevyvratitelný. Tím jsou statistiky zveřejněné po referendu poukazující na alarmující procento postarších lidí nad 65 let toužebně očekávajících vystoupení z EU. Ano, přesně tato část populace nasměrovala Velkou Británii do dosud nepředstavitelného exilu na bezútěšných ostrovech a mladým zůstaly pouze oči pro pláč.
Generace lidí před a v důchodovém věku výrazně zasáhla do procesu vystoupení Velké Británie z Evropské unie a jednala tak, jak se v minulosti zvykla chovat mladá inteligence nasáklá studentskými ideály volnosti a pronárodního cítění. Čísla však ukazují přesný opak a mládež si vybrala stabilitu na úkor nejistoty. I z tohoto pohledu je role médií a euroskeptických individualit ve Velké Británii v konečném výsledku více než výmluvná.
Kde se stala chyba? V první řadě je třeba si uvědomit, že ti dříve narození nenesou celkovou vinu za Brexit jako takový, volili za něj samozřejmě i mladí. Výrazně však ovlinili životy generace, která jejich rozhodnutí pocítí citelně v horizontu nejbližších let. Zatímco starších voličů se to, upřímně, bude týkat řekněme 10-20 let, mladší generace budou v nově nastaveném systému fungovat ještě několik desítek let a možná až tehdy se projeví skutečné ekonomické dopady rozhodnutí z minulého týdne. Pokud mají být mladí lidé obviňováni za nedostatek národního cítění v srdci kvůli setrvání ve svazku, který dlouhá léta představoval, i když místy prohnilý a zkostnatělý, ale stále pevně stojící nástroj soudržnosti kontinentu, pak se nám nabízí otázka, zda náhodou děti moudrostí nepřerostly své rodiče a prarodiče.
Při všem respektu ke staršímu pokolení, v současném evropském trendu ubírajícím se stále více doprava představuje volba za Brexit ignoraci válečných konfliktů 20. století a více než krok zpět. A to už je příliš i na názory konzervativců se šálkem Earl Grey s mlékem na verandě viktoriánského domu. Po výsledku britského referenda se mladá generace Britů může cítit sklesle, ale zároveň věřit v to, že někdy je možné dosáhnout vyjádření své ideje i jiným, než revolučním způsobem. V tom tkví velké plus Brexitu – v době, kdy Británie a s ní i celý svět zjistil, že starého psa novým kouskům nenaučíte jednoduše proto, že je senilní, tvrdohlavý a pro nejmenší kostičku je schopen skočit kamkoli.
