Nemůžu tvrdit, že jsem extra zkušený cestovatel, ale něco už jsem viděl. Třeba Le Meridien na Picadilly asi můžeme považovat za top hotel, stejně jako Holiday Inn hned vedle na Berkeley Street. Taky pětihvězdový Oitavos v Lisabonu, kde jsem měl pokoj vetší než můj 2+kk byt v Praze, na mě hodně zapůsobil. A nejde nevzpomenout na dvoupatrový pokoj v nádherném hotelu Falkensteiner Velden u jezera Wörthersee. Přesto Grand Hotel Starý Smokovec v Tatrách, ač má o hvězdu méně, s přehledem zaujímá první místo v mých vzpomínkách.
Hotel nemá žádné extra vybavení. Třeba Deluxe pokoj nemá klimatizaci – co člověka nejprve šokuje, ale z jiného důvodu. Na pokoji je totiž ve čtyřicetistupňovém vedru zima, takže logicky hledáme ovladač, kde tu klimu stáhnout – a on není. Hotelové, snad metrové, stoleté zdi chladí samy – a je to paráda.
Kdybych chtěl být typický český hnidopich a stěžovatel, řeknu že by si čtyřhvězda zasloužila rekonstrukci, protože občas někde nedoléhá tapeta nebo koupelna jeví znaky, že není úplně nová. Nic z toho ale nevadí.
Pokoj je nádherně prostorný, koupelna obrovská, postel fantastická, atmosféra taková, že v první sekundě zalitujete (hned jak otevřete okno a přestanete hledat klimu), že tam budete jen pár dnů a ne dva týdny.
To samé se dá říct o celém hotelu – recepce, lobby bar, restaurace, nic není bez chybičky, ale možná právě proto se tam hned cítíte jako doma. Ten klid a charisma vás uchvátí a už nepustí.
Upřímně, od wellnesu ve starším hotelu jsem moc nečekal, o to více mne realita příjemně překvapila. Menší, ale hezký bazén, vířivka, finská sauna, pára, infra sauna a Kneippova cesta – jedním slovem paráda.
Další plus je poloha hotelu. Je v centru malebného Starého Smokovce (který je na rozdíl od Štrbského Plesa ještě pořád vzdálený turistickému centru typu turecký trh), ale zároveň v klidu a zeleni.
Snad sto metrů od hlavního vchodu na sever máme zubačku na Hrebienok, oblíbený to start vysokohorských túr, a pět set metrů směr z kopce nádraží tamní horské tramvaje. Všude kolem, ale v uctivé vzdálenosti, jsou obchody a infrastruktura, která uklidní městské lidi jako jsem já, ale neotravuje klasické milovníky hor.
Samozřejmě, hotel této kategorie nebude za 800 korun za noc pro čtyřčlennou rodinu s babičkou. Trošku si připlatíte, ale určitě na správném místě. Přece jenom, Tatry nejsou destinace, kam chodíme každý den jako do restaurace na rohu z práce na meníčko, a když už jedeme autem šest hodin nebo vlakem noc, tak ať to stojí za to 🙂
Po zkušenostech se slovenským personálem (v Tatrách všeobecně), který byl známý jako „nedá se, nemůžeme, nestíháme“ (snáď nechcete jesť teraz o siedmej, veď o deviatej zatvárame a kuchár už čistí kuchyňu, donesiem vám tak lupienky alebo tyčinky) musím taky říct – paráda. Asi se TMR – s ambicema stát se největším operátorem horských středisek v Evropě – snaží lidi učit a daří se. Hotel má skvělý personál a to samé můžeme říct, konečně, o Tatrách všeobecně.
Poslední tip – vedle hotelu je Koliba Kamzík – kde vaří úžasně, nejen slovenské, Čechami nepochopené halušky a pirohy, ale také kolena a žebra, na opravdu světové úrovni.
Více o Tatrách všeobecně příště.
