Persona, už pátá v pořadí, byla zvolena jednomyslně nejlepším RPG na The Game Awards a zdá se, že oprávněně. V téhle recenzi se mrkneme na to, proč je vlastně tahle promakaná hračička dobrá i kde tak trochu kulhá (nebo doslova padá na hu-ústa).
Jste-li (jako jsem byla donedávna já) sérií Persona nepolíbení, pak pro vás mám dobrou zprávu. Nemusíte hrát předchozí hry, abyste se chytali. Persona 5 stojí se svým příběhem sama na sobě a se svými staršími sourozenci má společnou jen premisu.
O co jde?
Je to celkem klasika. Parta teenagerů pod vlivem různých, často děsivých, okolností odhalí své schopnosti (Persony) a společně s nimi pak ve světě, který se jmenuje Metaverse, úspěšně brojí proti zločinu. Jako hlavní hrdina máte možnost se svými team membery interagovat, případně i randit, ale nejste omezení jen na ně.
Velkou a možná největší předností hry totiž je, že jako hrdina existujete v reálném světě, kde se s trochou nadsázky můžete zakecat s prodavačkou, pozvat do kina pěknou holku odvedle nebo s BFF grindovat super cool zbraně z airsoft shopu nebo si jít třeba zahrát na arkády.
Jo a po celou tu dobu chodíte do školy. Fakt.
Od osmi do čtyř, jako vzorný japonský školáček chodíte do třídy, kde vás čas od času čekají nějaké ty dotazy učitelů a párkrát za rok (asi třikrát/čtyřikrát) i zkoušky. A není to žádná automatika. Hezky se musíte všechno naučit, jinak vyletíte. A do toho po nocích naháníte padouchy, objevujete svoje schopnosti a nové světy a přes den třeba děláte i nějakou tu brigádku.
Docela stres, co? Není divu, že sama hra dává bez problémů kolem stovky hodin herního času. Třeba já asi už nikdy nezapomenu, že první second-handy se objevily v 19. století nebo že fotbalový míč je černobílý proto, aby byl dřív dobře vidět v televizním přenosu. The more you know…
Ale to jsem vám sem vyzobala jen nějaké delikatesy. Persona 5 je v zásadě kvalitní, na super bojové mechaniky i pekelnou obtížnost bohatá hra, která má nejen dobrý příběh, ale i nekonečnou škálu možností in-game interakcí, které nejspíš objevíte až na třetí (a možná páté) hraní. Personu 5 můžete prostě jet pořád dokola a stejně vás neomrzí.
Abych tady Atlus a vývojáře pořád jenom neplácala po zádech… i Persona 5 má svoje mouchy. První z nich je, že pro svůj objem a propracovanost trval vývoj hry o dost déle, než se čekalo a Persona 5 tak trochu zaspala na grafice. Je tedy primárně na PS3, přestože hrát ji pohodlně můžete i na PS4. Bohužel, pokud nekoukáte zrovna na cut-scény, je herní grafika poněkud… staršího data.
Dating system
Stejně tak dating. Kdo se těšil na „klasický“ japonský dating notoricky známý z nejrůznějších jiných odvětví, které jsou většinou mládeži nepřístupné (tak jasně), ten bude zklamaný.
Hra se sice nebrání oblečkům, které by mohly vypadnout z katalogu lecjakého sex-shopu, ale interakce „zamilovaného páru“ je přinejmenším ubohá. Jakože – držení rukou je top, ubohá. A ani to tam vlastně není. Pro kontrast – vůbec nikomu, zdá se, nevadí, že do dating systému zahrnuli i 12ti letou holku, která nevypadá na víc ani náhodou.
Takže pokud jsem vás v první polovině právě touto zprávou navnadila (totiž tou o kvalitních vztazích s postavami), chytili jste se do stejné pasti jako já a (totiž, že tyhle dobré vztahy jsou odsaď pocaď), a je mi vás líto. Mě bylo sebe líto. I já jsem drtila kontroler v ruce a s láskou vzpomínala na Dragon Age.
Ale že bych kvůli tomu Personě upírala její vítězství? To ne. Persona 5 si svoje místo zcela jistě zaslouží. I přes své chyby je to zcela jistě vydařený kousek a věřím, že další pokračování bude stejně uspěšné.
Image Credit: Atlus
