Pět největších mýtů o hiphopu

To, že Google celému světu připomněl narozeniny hiphopu, je pro fanouška samozřejmě hodně příjemné. Zároveň Google „určil“ přesné datum, což je ošemetná věc. Ani renesance, ani metal – žádný umělecký směr nevznikl ze dne na den. Možná opravdu Kool Herc přišel s inovativní metodou mixování v jeden konkrétní večer a dokonce si to zapamatoval na den přesně. I když se o tom dá celkem úspěšně pochybovat. Pokud znáte vývoj hiphopu podrobněji, dobře víte, že Kool Herc byl pionýrem ve více směrech a všechny podléhaly nějakému vývoji. Herc třeba do New Yorku „přivezl“ z Jamajky kulturu soundsystémů – a s tím spojeným toastováním. Dneska bychom to nejspíše nazvali hajpování. Z toho postupně vznikl MCing. A ne, také se to nestalo ze dne na den. A je jisté, že nebyl sám. Kultura je živá a živelná věc, která vždy nasávala, nasává a bude nasávat všechny možné vlivy ze všech stran. Je na historicích, aby vývoji zpětně dali nějaké kontury a řád a pojmenovali významné postavy. Ale vývoj jako takový probíhal naprosto nekontrolovaně.

Tohle je jedno z největších klišé, se kterým se můžeme dodnes setkat. Možná by stačilo podívat se na zásadní filmy typu Wild Style, Beat Streat a podobně. A nebo se jen více zajímat. Všechny elementy hiphopu samozřejmě vznikly jako volnočasová aktivita. Nikdo se tím ze začátku neživil, děcka se prostě chtěla bavit. Proto si vyhlédla prázdný barák, načerno napojila elektřinu, DJ pustil hudbu a začalo se tančit. V začátcích to byl naopak únik od reality, sociální témata se začala řešit o něco později. Brzy, ale později. Těžko si představit, že breakdance začne vznikat na nějakou zadumanou temnou hudbu. Tady bych doporučil seriál The Get Down, který poměrně dobře zachycuje tehdejší nadšení a étos, i když hodně přikrášleně.

Ano, v úplném pravěku šlo opravdu jen o zábavu. Ale to se bavíme o době, kdy nebyly žádné hiphopové nahrávky a celá věc prostě zněla úplně jinak. Bavíme se o skutečně pouličním umění. Jenže za zlatou éru hiphopu se obecně považuje první polovina devadesátých let a tam už šlo sakra o prachy. Ostatně – jinak by se k nám tohle umění těžko někdy dostalo. Zůstalo by zvláštní raritou ukrytou někde v černošských ghettech. Stačí si nastudovat historii Sugar Hill Gang a jejich megahitu Rappers Delight, který jako první proslavil hiphop po celém světě. Samozřejmě, že aby se to stalo, musel se objevit někdo, kdo se vyznal v hudebním byznysu. Bez byznysu bychom nikdy o Sugar Hill Gang neslyšeli a Slick Rick by na krku nosil králičí pacičku nebo indiánská pera.

Opět musím narazit na seriál The Get Down, který dává docela dobré vodítko, i když jen naznačuje. Samozřejmě, že se gangy z ničeho nic nerozhodly řešit svoje problémy hiphopovými battly. Možná se tak řešily věci v rámci jednotlivých komunit a je to krásná představa, nicméně z kategorie snů a ideálů. V hiphopu vždycky probíhalo různé soupeření a historie jasně ukazuje, že se vzájemné problémy sice často řešili i přes muziku (nebo tanec, malování etc.), ale velmi často u toho nezůstalo. Nemusím vypisovat nějaký seznam a věřím, že si vystačíme se jmény Tupac a Biggie. Pro dokreslení pointy je to snad dostačující. A kdyby to nestačilo – hiphop byl vždycky hlasem konkrétních lidí. Kdo byl pohodář, dělal pohodový hiphop, kdo to měl jinak, dělal to jinak. Nemyslím, že pohodáři převažovali a těžko říct, kde se tenhle mýtus vzal.

Každý má nějaký svůj „real hiphop“. Proto vlastně žádný neexistuje. Kdybychom to brali historicky, real hiphop musí být oldschoolové skandování do cizích hudebních smyček. Tam to přece začínalo. Tak nějak se vžilo, že ten bájný „real hiphop“ je ten devadesátkový. Ale do roku devadesát zněl hiphop úplně jinak. Pak přišel boombap. Na začátku devadesátek taky začal vznikat gangsta rap popisující tvrdou realitu ghetta. Taky se v hiphopových tracích začalo více zpívat. Vznikaly první fůze s jinými žánry, včerně rocku a metalu, což bylo hodně revoluční. Básnilo se, pařilo se, hiphop byl prostě platforma, ze které začalo vycházet hromada „podstylů“. Možná je to tzv. „zlatá éra“ pro tu kreativitu, se kterou hiphop pracoval a byl neuvěřitelně bohatý. Ale ta kreativita neskončila. A to ani když začal znít hiphop výrazně jinak na přelomu tisíciletí, kdy se méně samplovalo a víc pařilo. Nebo pak s rozmachem jižanského zvuku. Nebo posledních pět let, kdy má hiphop zase úplně jiný zvuk. Pořád se bavíme jen o trendech a pořád je hiphop hlavně platforma, ze které může vzejít ledaccos. Škatulku „real hiphop“ považuju nejen za omezující, ale hlavně za nepochopení toho, jak kultura doopravdy funguje. A kdykoliv někdo říká, že už to „není, co bývalo“, tak odpovídám dvěma způsoby. Buď řeknu jen „Kendrick Lamar“ a nebo rovnou natvrdo – „málo hledáš, málo se zajímáš, mluvíš jen o mainstreamu a to je škoda.“ Kreativita hiphopu nikdy nedošla a proto si jsem jist, že budeme slavit i padesáté narozeniny. Ať už to bude v jakémkoliv datu.