Nechci se dotknout české povahy, protože ta je na to dosti ješitná, ale při svých toulkách krajinou a hlavně Prahou jsem si nemohl nevšimnout jednoho fenoménu. Neříkáte nepříjemné věci do očí, a nazýváte to diplomacie, a rozebíráte soustavně věci na lidech kolem, za jejich zády, a nenazýváte to pomlouvání.
Stolek Němců na party jsou možná suchaři – tedy než dojde na to, kolik zase Bayern nasázel komu branek – ale baví se o tom, kam zajedou na lyže, jak doma manželka a co přítelkyně. Okolí si začnou všímat nanejvýš v případě, že kolem prochází něco hezčího, než ta jejich vousatá Hilda, co mají doma a bojí se jí něco říct, protože by jim možná fyzicky ublížila.
Stolek Čechů řeší zásadně, jak vypadají lidé u ostatních stolků, jak je tamten debílek a tamta je šlapka, a v podstatě to bývá jediná zábava na celý večer. Pak to se k tomu možná přidá zábava na Facebooku, na whatsappu nebo instáči.
Aneta olajkuje foto Denise a pak napíše Kamile – koukej, co si ta kráva Denisa dala na fejs. Kamila reaguje – no co bys taky čekala od takové krávy. Následně píše Denise – koukej, co mi o tobě poslala ta kráva Aneta.
Pak se všechny potkají na kávičce a samozřejmě to pokračuje. Kráva je ta, co si právě odběhla na záchod.
Plyne z toho tedy poučení: “Nechoď na záchod, jinak budeš kráva?” Ne.
Představte si klasickou modelovou situaci. Sedí tak někde stůl ve složení českých bohémů a podnikatelů, a přitancuje k nim pomenší vysmátá postavička v saku a kravatě, kterou všichni znají, nikdo se s ní nechce bavit, ale zároveň jí to nikdo neřekne. Takže postavička, říkejme jí třeba pan Snaživý Křeček, přisedne, a společnost to nějak půl hodiny protrpí. Pan Snaživý Křeček pak odtancuje oblažit další stůl o svoji nezaplatitelnou přítomnost a u našeho pomyslného stolu to začne:
“Bože, to je debil.”
“S ním bych neudělal ani nákup v Tescu, natož ty byznysy, o kterých tady mlel.”
A tak dále, a tak dále…
Pan Snaživý si zatím říká: “Hmm, to jsem je ale oslnil. Ti koukali. Ještě vizitky a jsem byznysman. A za půl roku vezmu to bávo na leasing.”
Proč o tom píšu? Protože zdání a realita se tak rozchází, až to je bolestné, a stojí to všechny zúčastněné čas. A čas nemáme nikdo, akorát někteří to ještě nevíte.
Kdyby společnost měla tu sílu a řekla Snaživci: “Jsi marnej, nechceme s tebou sedět,” tak protrpí půlminutu nepříjemna, ale získá 30 minut života.
Pan Snaživý by sice nejprve dostal studenou sprchu, ale pak by se možná konečně chytnul za nos a řekl si: “Fakt dělám něco blbě. Už třetí stolek mě poslal do háje.” A možná při desátém by se úplně vzpamatoval.
Naše neupřímnost nás stojí čas, peníze a zdraví. Možná bychom ušetřili další lidi aktivit pana Snaživého, které je dostávají pak do hrozných problémů.
Ale nejvíce bychom pomohli, ač se to možná nezdá, právě panu Snaživému. On totiž brouzdá světem v domnění, jak dělá vše správně, lidi ho mají rádi, udělá tamten a onen byznys, spřádá na tom další plány… A může za to naše neupřímnost. Když mu řekneme, že na to prostě nemá, možná sundá kravatu, půjde dělat tryskače vagónů, a bude spokojenější on i společnost. Málo věcí nadělá tolik škod, jako nenaplněná očekávání a život v neupřímném světě.
A jaká to bude paráda, až si i Katka, Denisa a Aneta řeknou do očí, že jsou vlastně krávy. Všechny ušetří čas a nervy, a pokud na to mají intelekt, budou se věnovat jiné bohulibé činnosti.
Přeji vám, přátelé, více upřimnosti do vašich životů, a zas někdy u jiného tématu.
Foto: fancycrave.com
