Martina opravdu nechápala, proč si ten chachar přisedl právě k ní. Schválně si zasedla dvousedačku, proti které stálo jen jedno sedadlo. Bylo to takové to na konci vagónu, kam si málokdo sedá. Dala si vedle sebe kabelku, aby si k ní nemohl nikdo přisednout. Chtěla si ještě v paměti zopakovat přednášku. Pak si dát na uši sluchátka a pustit si hudbu z mobilu. Jenže těsně před odjezdem si přisedl právě ten chachar.
„Mate tady volno, mlada pani?“
Byl to na první pohled primitiv. Nějaký horník, co si vyjel do Prahy. Určitě byl podnapilý, protože to z něj táhlo. Měl černé řasy, jako kdyby rubal celý život v dole. Vypadal upoceně, pod tričkem mu vystupovaly svaly. A na snědé kůži měl tetování. Nějakého draka, bože. To se ještě stále nosí?! pomyslela si Martina. Takoví chlapi snad ani nepatří do EuroCity. Pod ošoupanými džínami se mu rýsovalo přirození.
„Tak fajne,“ řekl a posadil se.
Stereotyp v manželství
Odtáhla si kolena co nejdál od chachara. Bude dělat, že tady není, tak se to v dobré společnosti dělá. A ona se přece umí chovat. Byla už dlouho Pražanda. Bydlela v jedné odlehlé městské části. U nich na návsi by na takového chlapa nenarazila. Měla dvě děti. Spokojené manželství. Skvělou práci. Neměla moc času na sebe, ale nestěžovala si. Plánovala, že v Ostravě si večer s kolegyní ze stáže někam vyrazí.
„Půjdeme do Stodolní?“ zeptala se kolegyně.
„Jasně, do Stodolní.“
Mimoděk si překřížila nohy. Měla krátkou sukni, což ji znejisťovalo. Bála se, jak vypadá s těmi holými stehny. Navíc se potila v silonkách. V celém vagónu nebylo jediné otevřené okno.
Ten chachar na ni stále civěl.
Stáhla si lem sukně dolů a zahleděla se do krajiny. Střední Čechy se míhaly před očima, jako by to byl jen videoklip. Odkud vlastně jde, kam míří, co ji ještě čeká? Má její život smysl? Neměla by ještě něco zažít? Něco jiného, co by vybočilo z průměru? Venku je jaro a ona se stále jen tak míhá. Jako ta ladná kvetoucí krajina za okny.
Nevěra nebo znásilnění?
Ucítila v sobě touhu. Narůstala v ní zvolna, ale sílila. Jako řeka, když povolí část hráze. A Martina měla v sobě takovou betonovou hráz. Za ty roky všedního života ji spíš upevnila. Zvykla si na své jistoty. Na koloběh práce, rodiny, dětí, starostí. Každoroční dovolená. Občas do kina nebo na nějaký muzikál. Už dávno zapomněla na svá přání. Mladá holka z Krkonoš chtěla dobýt světla filmových ramp.
„Moje malá herečka,“ smál se občas manžel.
Nikdy by ho nepodvedla, ale toužila po tom. Představovala si to. Fantazie přece nikomu neublíží. Krátila si tím čas. Dělalo jí to dobře. Lehce odsunula nohy od sebe. Vlak uháněl a klapal přes pražce do rytmu. Vnucovala se jí ta síla, mužská energie, chlapská robustnost. Těsně proti ní sedělo takové tělo. Tmavý muž s velkým přirozením.
„Promiňte,“ vydechla.
Dotkla se nechtěně jeho kolene. Cítila v sobě roztoužení. Neklid. Uhýbala pohledem před jeho očima. Civěl na ní jako kobra. Svalnatý drsný, podsaditý chlap. Ruce jako lopaty. Špína za nehty. Ošoupané džíny. Nacpaný rozkrok. Měla chuť se ho dotknout. Rozepnout ho. Vzít ho do pusy. Cítila, jak jí dole vlhnou kalhotky.
„Stanice Kolín,“ ozvalo se z reproduktoru.
Když se vlak rozjel, vstala. Nemohla to už vydržet. Musí na ní poznat, co se s ní děje. Vzala si s sebou kabelku. Měla v ní mobil. Zavolá si o pomoc. Aby poznal, že ho nechce. Že se jde jenom vyčůrat. Kéž by přišel. Aspoň jednou to zažít, pomyslela si.
„Nechte mě!“ řekla.
Natlačil ji do otevřených dveří toalety. Bylo tam málo místa. Cítila jeho dech na krku, jeho pichlavou tvář. Na chvíli zahlédla svůj obličej. V zrcadle vypadala úplně jinak než jindy. Bylo to jako ve snu. Jako v hororu. Vytáhl jí sukni přes boky. Surově ji ohmatal.
„Ne,“ zasténala, „Prosím!“
Zakryl jí ústa. Co když jí ublíží?! Stáhl z ní silonky i kalhotky. Nesmí ho provokovat. Nechce zemřít. Bojí se bolesti. Slasti. Jeho penisu. Vzal si ji jako zvíře. Zezadu a hluboko. Kousal jí do ucha. Přirážel jí na zadek. Tlačil ji na zrcadlo. Viděla své oči. Rozšířené panenky. Otevřená ústa. Brečela. Sténala. Křeče v obličeji. Stahy, které jí pronikaly tělem. Nádherná vlhkost. Stále větší vzrušení. Strašná rozkoš! Panická hrůza. Vrchol. A pak ještě další. Kdyby mohla, zemřela by!
Chvíli trvalo, než se vzpamatovala. Hlasitě oddechovala. Zmizel tak nečekaně, jako se objevil. Snažila se upravit. Byl to jen sen nebo ne?! Tak to přece nemůže nechat. Vyšla ven a zahlédla, jak sedí na sedadle.
Ten spokojený hajzl!
Vytočila číslo tísňového volání. „Dobrý den, chci ohlásit znásilnění. V rychlíku, ano, do Ostravy. Brzy budeme v Pardubicích…“
V Pardubicích na nádraží se děly manévry. Policejní komando čekalo, až rychlík Ostravan zastaví. Pak vyvedli z vagónu nic netušícího chachara. Kroutil hlavou a nadával svým dialektem.
Měl ten den opravdu velký pech.
