V našem novém seriálu jsme se rozhodli našim čtenářům představovat nejrůznější známé, úspěšné a zajímavé fotografy, kteří nás zaujali především svou prací, ale také životopisem. A nebyli bychom to my, abychom začínali s nějakou hvězdou druhé kategorie. Naopak. Začneme pěkně na vysoké laťce.
Jiří Poláček se narodil v roce 1975 v Praze a je synem fotografa, který je znám především jako spoluautor časosběrného fotografického cyklu Český člověk, dokumentující portréty Čechů a Češek od roku 1982. Má za sebou bouřlivé mládí, vždy ale věděl, co chce jednou dělat. Níže si přečtěte, co nám o sobě Jiří prozradil a nezapomeňte si prohlédnout i fotografie jídla, které jsou jeho hlavní pracovní náplní.
Jsem profesionální reklamní a umělecký fotograf z Prahy, člen Syndikátu novinářů České republiky. Od roku 1995 se specializuji na Table top, tedy převážně na fotografování jídel, drinků, surovin prostě všeho okolo gastronomie, včetně reklamní a produktové fotografie. V druhé řadě tvořím portréty a fotografie lidí, scenerií od motocyklů přes auta, interiéry, dekor a styl a v neposlední řadě panoramatické fotografie. Moje převážná produkce je hlavně pro pravidelné časopisy a publikace, kuchařky, kalendáře obaly výrobků a výrobky nejrůznějších druhů, velikostí a značek, billboardy a vše, co se vejde na stůl k fotografování i mimo něj.
K fotografování jídel jsem se dostal přes asistence mému otci, který je první fotograf v Československu, který začal fotit jídlo. Po čase se přidala moje matka coby foodstylistka a rozjely velkovýrobu kuchařek, publikací, časopisů, billboardů a dalších modelů výrobků. Moje první asistování bylo v technickém muzeu, kde táta fotografoval Bugatti a já mu držel velké blesky National. Bylo mi tehdy 5 let a to jsem měl už druhý starý foťák na svitkový film, který vlastním dodnes.
Když táta fotil pro magazíny a já pracoval jako jeho asistent, projeli jsme všechny lepší restaurace od Intercontinentalu přes Průhonický park až do restaurace v hotelu Mucha, kde tenkrát byl šéfkuchařem Pohlreich, kterého nikdo předtím mediálně neznal.
Po absolvování střední fotografické školy jsem měl jasně daný cíl fotit jídlo a gastronomii a jakožto zběhlý asistent jsem věděl, jak nasvítit jídlo a jak ho asi fotografovat. Můj první časopis byl tuším Betynka, kde jsem fotil jídla pro malé děti. Časem jsem se dostal přes různé vydavatelské domy jako Sanoma Praha či Burda Praha až k mezinárodním kuchařkám, ale i reklamním kampaním a podobně.
Začátky byly trochu jiného kalibru než v dnešní digitální fotografii – fotili jsme velkoformátovým sinarem 6X9 cm a pouze ve studiu, jezdili několikrát týdně nechat vyvolávat diapozitivy na Petřiny a pak ze dvou expozicí vybírali tu správnou pro odevzdání klientovi. Bylo to podstatně těžší a komplikovanější, ale na druhou stranu ten výsledek byl daleko kvalitnější a prostě jiný, než dnes, kdy cvaknete digitálem, podíváte se v nástřelu na expozici a posléze doděláte vše potřebné postprodukcí ve Photoshopu, který z fotografie udělá přesně to, co potřebujete. Na jednu stranu je to tak jednodušší, ale na druhou stranu může být dneska fotografem každý druhý a přitom vůbec netuší, co za zkušenosti se skrývají pod focením na film – od ručního ostření, odhadu expozice, měření světla atd. Proto jsem si udělal radost a koupil z Německa filmovou Leicu M6 a pro radost si fotografuji na černobílý kinofilm a zde Vám přináším pár ukázek fotografií jídel, které jsou fotografovány denním světlem v našem denním ateliéru a práce se světlem je úplně jiná než se zábleskovými světly. Je to prostě kumšt.
Jiří Poláček www.jiripolacek.com
