Už stovku let přetáčí obyvatelé českých zemí s příchodem léta hodinky o hodinu dopředu. Co všechno změna času obnášela?
Letní čas je označení úpravy měření a udávání času, při němž se nepoužívá standardní čas, který je dán příslušným časovým pásmem, ale používá se optimalizovaný čas, který je o určitou hodnotu (obvykle o jednu hodinu) posunut dopředu. Účelem letního času měla být především úspora elektrické energie, která by byla jinak ve velkém spotřebovávána na večerní osvětlení, podle statistik energetiků ale změna času nikterak znatelné úspory elektřiny nepřináší.
Na území Rakouska-Uherska byl letní čas poprvé zaveden před sto lety, 30. dubna 1916 a platil do 1. října téhož roku. K témuž datu zavedlo letní čas také Německo, které jej ale v roce 1918 zase zrušilo. Dva roky po Německu se letního času vzdalo také Rakousko a například Švédsko vyzkoušelo zavedení letního času od 15. května do 30. září 1916.
Patrně poprvé přišel s návrhem zavedení letního času Američan Benjamin Franklin, který už v roce 1784 poukazoval na to, že by se tím ušetřilo na spotřebe svíček. A s nápadem posunout hodiny pak přišel až o 120 let později londýnský stavitel William Willet. Jeho návrh z roku 1907 měl posunovat každou dubnovou neděli hodiny o 20 minut dopředu a opačný postup měl následovat zase v září.
Hlavní motivací pro zavedení letního času byly v minulosti hlavně energetické úspory během světových válek. Háček však tkví v tom, že energetici v posledních letech dávají za pravdu spíše odpůrcům změny času. Střídání letního a zimního času se podle nich na úspoře projevuje jen zanedbatelně, významné ušetření elektřiny tak nějak nepřichází. Podle energetiků má mnohem větší vliv na spotřebu energie počasí.
Letní čas byl v Československu znovu zaveden v důsledku úsporných opatření za druhé světové války. V českých zemích (tehdy v Protektorátu Čechy a Morava) fungoval nepřetržitě od 1. dubna 1940 až do 4. října 1942, dále pak v letních měsících v letech 1943-1949. Na přelomu roku 1946 (1. prosince 1946 – 23. února 1947) byl zaveden také tzv. zimní čas, kdy byl čas posunut o jednu hodinu dozadu.
Potřetí si Češi a Slováci začali každoročně posouvat hodinky v roce 1979 za ropné krize a energetických problémů. Po několika letech se ustálilo pravidlo, podle kterého se letní čas zaváděl poslední březnový víkend a končil poslední zářijový víkend. Od roku 1996 je letní čas o jeden měsíc delší – trvá tedy sedm měsíců, do posledního víkendu v říjnu, čímž je letní čas zaveden po větší část roku než čas pásmový. Tato změna byla provedena v celé Evropské unii.
Ve světě se v mnoha zemích v minulosti letní čas zaváděl, ale i rušil. Obecně lze říci, že letní čas platí ve většině zemí Evropy, Severní Ameriky a Blízkého východu, zatímco v Asii a Africe spíše neplatí. Z velkých zemí jej v roce 1992 zrušili v Číně a v roce 2011 v Rusku (zde se pak v říjnu 2014 vrátili k zimnímu času). V Evropě letní čas kromě Ruska neplatí ještě v Bělorusku a na Islandu.
V posledních letech byl letní čas zrušen například v roce 2005 v Gruzii, v roce 2007 v Iráku, o rok později v Tunisku, v roce 2009 v Argentině, v roce 2011 v Rusku a Bělorusku, o rok později v Arménii a loni v Egyptě, na Haiti a v Uruguayi. Naproti tomu byl zaveden v roce 2006 v Guatemale a Hondurasu, o dva roky později v Íránu a v roce 2009 v Bangladéši a na Fidži.
Zdroj: ČTK
Foto: Pixabay
