A proč existují ženy, které si to nechají líbit? Řeč bude o domácím násilí, které může mít mnoho forem a rozhodně nemusí být pácháno výhradně muži na ženách.
Fenomén domácího násilí sužuje společnost už nějakou dobu. S tragicky vyeskalovanými případy se toto téma na chvíli dostane do popředí, aby vzápětí mohlo zase zapadnout do nevědomosti a přehlížení. Domácí násilí může mít spoustu podob a v počátečních stádiích jej může být obtížné rozeznat. Co by se ale nemělo dít, je to, že jakmile můžeme s jistotou domácí násilí určit, měli bychom jednat.
Domácí teror může být směřován rodiči vůči dětem, partnerem vůči partnerce a v některých případech také opačně, výjimkou bohužel není ani násilí páchané na seniorech. Agresoři nemusí svou oběť nutně napadat jen fyzicky, velmi účinné a bolestivé je i psychické týrání, které má za následek ještě větší podřízenost oběti vůči agresorovi.
Při všech různých formách a směrech domácího násilí se pojďme zaměřit na tu formu, v níž se dopouštějí týrání muži vůči ženě. Ruku na srdce, pánové, i ten největší světec by někdy svou drahou něžnou polovičku nejraději zabil. Rozdíl mezi normálním člověkem a psychopatem ale je v tom, že normální člověk na svou ženu ruku prostě nevztáhne.
Domácí násilí je termín, který je definován několika jasnými znaky. Prvním z nich je opakování násilných činů a dlouhodobé páchání. Co se zpravidla stalo jednou, není vodítkem k tomu, aby se toho agresor podruhé vyvaroval, ale spíše jej podnítí k tomu, že čin dříve či později zopakuje. Navazujícím znakem je eskalace, což znamená, že útoky se stupňují, jsou brutálnější, bolestivější a rafinovanější. Oběť se dostává do nepříjemného bludného kruhu.
Zásadním rozdílem mezi domácím násilím a italskou domácností je jednoznačné rozdělení rolí. Zatímco v italské domácnosti po sobě střídavě hážou talíře oba partneři, v případě domácího násilí vrhá útoky pouze jeden a tentýž. A posledním definujícím atributem je fakt, že násilí se odehrává za domácími dveřmi a může se odehrávat i u navenek harmonického a sehraného páru, což je děsivé, protože okolí nemusí i léta nic poznat.
Špatný vzorec chování?
Otázkou je, jak se vlastně pár dostane do situace, kdy partner začne týrat partnerku. Existuje nějaký konkrétní spouštěč? Jsou domácím násilím ohroženy jen určité páry sestávající z určitých typů lidí? Ani to se nedá s jistotou potvrdit. Oběťmi domácího teroru nejsou jen submisivní ženy, je známa celá řada případů, v nichž se obětí stala veřejně oblíbená a silná žena.
Ať je to tak či onak, jediným a nejlepším řešením je zřejmě odejít a odstřihnout se od násilníka. A odchod nebo vyhození z domu by mělo přijít už v případě prvního napadení. Už v tu chvíli by měla žena takového muže minimálně poslat za maminkou, aby se jí zeptal, čeho se právě dopustil. Protože setrváváním v takovémto vztahu jednak lidé devastují svou osobnost a svou hodnotu, a navíc, pokud mají děti, zvyšují pravděpodobnost, že i ony si z pokřiveného vztahu odnesou pokřivené hodnoty a pohled na realitu.
Chlapec, kterému je už odmalička byť neúmyslně vštěpováno, že může být hrubý k holčičkám, je už jen těžko převychovatelný. A také děvčátko, které od dětství doma vnímalo muže jako nebezpečný element, povede v dospělém životě jen stěží plnohodnotný a vyrovnaný vztah.
Jak to rozpoznat?
Rozpoznání domácího násilí je zvenčí obzvláště těžké, protože existují různé modely vztahů. Pokud se ale vyskytuje nápadná kontrola ze strany jednoho z partnerů, vyhrožování nebo viditelný strach oběti z agresora, kritizování, ponižování, zesměšňování, izolování od přátel a příbuzných, je čas minimálně na zbystření pozornosti, v lepším případě na zahájení řešení situace.
Problémem při řešení, které je iniciováno zvenčí, bývá i to, že mnohdy ani sama oběť nechce nebo nemá sílu od svého agresora odejít. I to je důsledek psychického týrání, kdy je oběť soustavně přesvědčována o své bezcennosti a neschopnosti samostatně žít.
V současné době se pracuje na uceleném systému prevence tohoto jevu, který by měl obsahovat jak osvětu u mládeže, tak by měl obsahovat mechanismy na mírnění dopadů již realizovaných násilných činů. Od roku 2010, v němž byl poprvé zaznamenán vzestup případů spojených právě s domácím násilím naše společnost ušla pár krůčků směrem k tomu, aby byl tento nezdravý fenomén alespoň zčásti podchycen.
Úplně a definitivně se domácí násilí vymýtit asi nepodaří. Ale oběti by měly přinejmenším znát svá práva a měly by vědět, že za jejich zády stojí společnost, která neodsoudí je samotné, ale naopak agresora, který je týrá.
Foto: Pexels
