Tento článek má jedno slabé místo. Samozřejmě mám asi specifické přátele a taky sám jisté specifické online sociální chování, takže to nejde brát jako absolutní vzorek. Na druhé straně, pokud pomůže deseti lidem, stálo to za to.
Navíc bude sdílený hlavně na Facebooku, což může působit jako schíza, ale není. Statistiky jsou neúprosné, na Facebooku nás v ČR je nad čtyři milióny, na Twitteru tři sta tisíc. To je lehký rozdíl. Proto, když chci, aby toto dílko někdo četl, musím v začátcích použít právě místo, které v něm doporučuji opustit.
Přesto, pokusím se stručně nastínit, proč je Facebook ztráta času, anebo jak nás nutí zůstat jen nepochopení alternativ.
Zaprvé, na Facebook jdeme, protože „tam je přece každý“. Založíme účet, necháme se donutit přidat si tři sta přátel z mailu, z kterých už o polovině, nevíme kdo to je. Začneme tam sypat fotky a statusy, případně, a to je úplně nejhorší, geolokace, to jest, kde právě jsme, nejlépe ještě opepřeno fotkou a pocitovým „cítí se báječně“.
A pak to přijde. Jednoho krásného dne si uvědomíme, že dáváme hodně lidem, které fakt neznáme, o sobě vědět zbytečně moc informací. Může nás to až vyděsit. To opravdu 700 lidí ví, co jsem včera večeřel?
Nastane fáze jedna: Omezíme, co tam dáváme. Chvíli je to boj, protože typický online člověk dneška, než na toaletě sáhne po papíru, tak nejprve postne na Facebook, co právě udělal (nedejbože to vyfotí, už i to jsem tam viděl). Ale postupně to jde.
Pak koukáme na Facebook – zkrátíme to dále na FB – už jen jako na zdroj informací, ne jako na publikační nástroj. A nastanou dvě věci. Zaprvé zjistíme, že nám možná chybí někde něco rozumného sdělovat národu. Zadruhé to, co tam konzumujeme, jsou neskutečné stupidity, které nás obírají o čas.
Druhý problém můžeme řešit celkem jednoduše. Pokud nechci každé ráno vědět, kdo se kde jak opil, jaké měl u toho na sobě tenisky úplně mega strop drahé a jak to bylo vše cool, nejlepší party roka (ve finále tam akorát party fotograf ten prázdný podnik dobře nafotil, aby vypadal hustě fullhouse), tak měsíc poctivě klikám na blahodárné tlačítko „přestat uživatele XY sledovat“.
Nedělejte hlavně operaci „vyhodit z přátel“, to se dneska bere pomalu jako zabití člena rodiny nebo defraudace DPH. Toto je jedno z prokletí FB, označování lidí jako „přátelé“.
Takže – zásadně jen přestat sledovat, a of course, kamarádíme se dál. Po čase ubude selfies, vodkaboats selfies, jiných boat selfies, a zůstane – nic, anebo jen další zbytečnosti.
Ano můžeme namítat, přece si tam naklikám nějaký dobrý časák a sleduji ten. Anebo blog o něčem, co mne zajímá. Není to pravda. Je to jako nemít rád důchodce a přesto nakupovat v Kauflandu. Odpověď je zároveň řešení prvního problému uvedeného výše, to jest potřeby něco někde publikovat, a zní
Existují jiné sítě než FB, specializované, s méně balastem, bez povinnosti mít „přátele“ a pak se jich složitě zbavovat. Prostě svobodné, zábavné, poučné. Jmenují se Pinterest, Instagram a Twitter. Podporují lépe hashtagy a sledování toho, co nás opravdu zajímá.
Ale o tom až příště. Část první, PROČ odejít, je u konce, a ta KAM odejít zase za týden.
P.S. Abych nezapomněl, toto jsem dneska večeřel. Domácí carbonara na italském nádobí z české Kiky vyrobené nejspíše v Číně.
