Když první průkopník „selfíček“, anglický fotograf Joseph Byron, stiskl v roce 1909 spoušť, neměl jistě ani nejmenší tušení, co tím způsobí. S příchodem moderních telefonů jednadvacátého století se se selfie doslova roztrhl pytel a kdo je na svém profilu nemá, žije sto let za opicemi. Stojí za nimi pouhý narcismus nebo nás na nich láká něco jiného?
Pokud si otevřete svou galerii v telefonu, určitě tam objevíte várku nesmírného množství téměř na píď stejných fotografií, které se odlišují jen úhlem objektivu nebo mikroskopickým pohybem hlavy. Fenomén selfie se podobá napadení zhoubného viru, který zasahuje především paměť telefonu, profilové zdi a horní končetiny těla, které během nakažení křečovitě svírají v ruce cokoliv s fotoaparátem.
Nezbytnost každého, který je trochu in, se rozhodli studovat vědci z Univerzity Brighama Younga ve Spojených státech. Podle jejich závěrů nemusí za láskou k objektivu a vlastnímu obrazu stát jenom narcismus. Vášnivé „selfíčkáře“ rozdělili do tří skupin.
Komunikátoři
Členové první skupiny prahnou především po konverzaci a selfie dělají proto, aby své přátele, příbuzné a příznivce zapojili do diskuze. Mohou jimi vyjadřovat nějaký svůj postoj, výzvu společnosti, která má vyvolat živou debatu o daném tématu nebo něčem podobném. Cílem je vzbudit rozruch. Jako příklad vědci uvedli selfie, kterou na instagramovém účtu loni v listopadu u příležitosti amerických voleb publikovala herečka Anna Hathawayová. Titulek zněl: „Hlasovala jsem“ a v komentářích se hned začaly rojit názory o občanské povinnosti jít hodit svůj hlas.
Autobiografové
Tomuhle typu lidí jde o zaznamenání nejvýznamnějších momentů svého života. Fotí téměř výhradně pro svou potřebu a kvůli důkladné archivaci, vzbudit zájem u ostatních lidí není tolik důležité. Příkladem je kosmonaut Scott Kelley, který zveřejnil četné selfie, aby vyprávěl o roce stráveném ve vesmíru nebo italská astronautka Samantha Cristoforettiová. V jejich případě nejde o pouhé vyřádění se s photoshopem a různými filtry, ale zajímavou podívanou do zákulisí nevšedních lidí.
Propagátoři vlastní osoby
V neposlední řadě nesmíme zapomenout ani na zmíněné narcisy, do jejichž škatulky ve většině případů s největší pravděpodobností patříme i my. Jejich cílem je dokumentovat celý svůj život a prezentovat se ostatním v pozitivním světle. A to přece chceme všichni, ne? Zářným příkladem je americká televizní osobnost, modelka a podnikatelka, známá především pro svou postavu – Kim Kardashianová.
Není každý narcis, co se fotí
Nesmíme ale zapomínat na to, že se focení selfie, stejně jako každá jiná činnost na sociálních sítích, může rychle zvrhnout v závislost. Existují některé patologické formy, které svědčí o obsesivních poruchách nebo kompulzivním chování. Kromě již zmíněných důvodů, existuje řada dalších motivací, které mohou kromě potřeby zvýšit si sebejistotu stát za oblíbeností autoportrétů. Selfie je stejně jako jiné obrazy a fotografie vlastní formou komunikace. Můžeme s ní upozornit na nějaký jev, probudit okolí k nějakému činu, ukázat jim svůj úhel pohledu. V tomto případě jsou příkladem arabské dívky, které se vyfotily při řízení automobilu, jež je v těchto zemích pro ženy zakázané. Šlo o vyjádření protestu a seberalizaci v silně restriktivním prostředí.
Selfie paradox
K podobným závěrům dospěla ve své práci také profesorka psychologie z Univerzity Ludwiga-Maxmiliana v Mnichově. Z tři sta dvaceti osmi zkoumaných osob z Rakouska, Německa a Švýcarska dělá pravidelně selfie sedmasedmdesát procent z nich, přičemž dvaaosmdesát procent by uvítalo jejich menší zastoupení na sociálních sítích. Jinými slovy: Selfie mánie se už stala tak trochu obsesí a nikoho už variace na padesát odstínů bezva ksichtu nebaví.
Foto: veřejná databáze
