Klást přehnaný a sobecký důraz na své vlastní potřeby se ne vždy úplně vyplácí. Kdy je v pořádku jít si za svým a kdy už je vhodné přijmout kritiku a popřípadě ustoupit?
Mít rád sám sebe a přijmout svou osobnost je základem pro náš spokojený život. V jakém bodě už ale zdravá sebeláska přechází v sobectví? To je otázka, kterou bychom si měli pokládat prakticky všichni, abychom si připomněli, že v některých případech prosazujeme své názory až příliš horlivě a nepřihlížíme ke konstruktivní kritice druhých.
Sobectví prostupuje a znekvalitňuje prakticky všechny sféry života. I když v pracovní oblasti může být trochu sobectví a egoismu ku prospěchu, tak ale právě tyto zmíněné aspekty naruší kolektivní soudržnost. Ano, autoritativní egoistický šéf s jasnými a nekompromisními názory přiměje kolektiv ke skvělým výsledkům. Ale bude jej mít někdo rád?
Pokud jste schopni se smířit s tím, že budete kvůli svému sobectví neoblíbeni, máte v podstatě vyřešeno. Je ale jen velmi málo lidí, kteří svou osamělost a neoblíbenost ustojí. Každý potřebuje blízké a přátele – a se sobci je vždy poněkud obtížné vycházet.
Sobec ve vztahu?
Jakkoli může být určitá míra sobectví prospěšná pro kariéru, pro vztahy to tak úplně neplatí. S egoistickým člověkem lze vytvořit jen nerovný vztah, v němž se ten druhý musí maximálně podřídit. A je otázkou, nakolik to bude oběma stranám vyhovovat.
Je také možné, že pokud ze svých ryze sobeckých postojů neslevíte, budete mít s hledáním a nalezením vyrovnaného a harmonického vztahu problém. Jde o to, že mnoho lidí si svůj sobecký postoj vůbec neuvědomuje a nechápou, co dělají špatně. Vždyť jednají v zájmu dobra. Ale svého.
Mám jednoho kamaráda, za něhož veškeré jeho osobní konflikty a vztahové záležitosti až do nějakých osmnácti let řešila jeho maminka. Ať šlo o hádky s kamarády, spolužáky, o případné krátce trvající vztahy anebo školní záležitosti. Kamarád byl z domova naučený, že může všechno, a že všechno se dá nějak vyřešit. Maminka to totiž vždy bravurně vyřešila. Na společných akcích, kde jsme si s partou vařili, si vždy suverénně nakládal jako první na talíř velké množství jídla bez ohledu na to, kolik toho zbude na ostatní. A podobně postupuje i ve vztazích.
Čí zájem je primární? Můj nebo tvůj?
Není to jen jeho vina. Může za to i přehnaná mateřská péče, to dozajista. Ale většinu dobrého, co v jeho vztahu je, si kamarád vezme pro sebe a už se nenamáhá něco dalšího vložit. A následně se diví, proč jej partnerky opouštějí. A také se diví, proč jej nemají rádi jeho kamarádi, kterým se pokouší přebírat jejich partnerky. Protože nechápe, že by to svým přátelům asi dělat neměl.
Občas se u něj projeví světlé chvilky, kdy si uvědomuje, že dělá něco špatně. Ale neví co. A nikdo mu to není schopen vysvětlit. Jak totiž chcete vysvětlit, že ne vždy je na světě na prvním místě jen náš zájem a naše potřeba člověku, který se něčím takovým nikdy nemusel řídit a také se tím nikdy neřídil?
A takhle to chodí u spousty lidí. Kamarád není jediným případem. A my všichni, kdo se v životě musíme rozhodovat sami za sebe a přijímat následky svých rozhodnutí, se tu a tam musíme zamyslet nad tím, v čím zájmu vlastně jednáme a zda to děláme správně. Možná totiž občas vedle nás stojí někdo, kdo je schopen a ochoten nám poskytnout konstruktivní kritiku a posunout nás dál. A je jen na nás, zda ji budeme umět přijmout nebo ne. Každopádně právě to přijetí kritiky a poučení se z ní je prvním krůčkem ze zajetí nadměrného egoismu a sobeckých postojů.
Foto: Pixabay
