Série Insidious nám povážlivě bobtná, proto je překvapivé, že ani u čtvrtého dílu se velký ústup z kvality nekoná. Strašení bubáků v dálavě celkem funguje i tentokrát, i když o žádné přelomové dílo se samozřejmě nejedná.
Poslední klíč se, stejně jako předchozí Počátek, dějově vrací před události prvního dílu. Diváci tak mají možnost poznat minulost parapsycholožky Elise přímo v jejím rodném domě. A já zde musím smeknout pomyslný klobouk před scénáristy. Způsob, jakým vymýšlejí další příběhovou vrstvu, než se děj dostane k Daltonovým (Insidious 1 a 2), aniž by to působilo úplně blbě, je zkrátka minimálně hodně slušný.
Napnuté nervy a křičící diváci
Jinak příběh ale přehnanou originalitou nehýří. Naopak se dočkáme i různých klišé, jako například očekávaného traumatu z dětství, ale tomu nejdůležitějšímu scénář slouží dobře. Vybuduje slušné kulisy pro zajímavou atmosféru a pro vylekávání na strachtěšících se diváků.
Jen tak bokem, po dlouhé době jsem zažil v sále křičící lidi. I když to bylo asi spíš výsledkem slabých nervů dotyčných než filmem samotným, ale i tak to o něčem vypovídá.
Lekačky zkrátka fungují. Taky jsem si párkrát v křesle poskočil a nejen proto, že výše zmínění vykřikovali při bafnutí přímo přede mnou. Ale především protože režisér Adam Robitel podobné situace velmi a nutno podotknout šikovně protahoval, čímž nervy našponuje naplno. A navíc najde překvapivý moment, kdy to na vás vybalí, takže nevíte takříkajíc, odkud to přišlo. Pak tvůrcům odpustíte i to, že si pro vyděšení pomáhají tím nejjednodušším způsobem, jako zvýšeným hlukem nebo odpudivým vzhledem vyskočivšího ducha. Dlužno ještě dodat, že samozřejmě ne každá podobná scéna vždy funguje tak perfektně, jak jsem popsal, ale většinou ano.
Humor i kýčovitý konec
Potěší i momenty, kdy napětí doplňuje takový opatrný a hlavně neotravný humor, který produkují parťáci Specs a Tucker. Viz: „She’s psychic, we’re her sidekicks.“ (komu to nedochází, řekněte si to nahlas a hezkou anglickou výslovností). Jedná se o sympatickou záležitost, která děsivost nijak nenarušuje a je naopak takovým příjemným bonbónkem navíc.
Větší výtku, která pozitivní dojem sráží, bych měl ale ke zbytečně kýčovitému rozuzlení. Vzhledem k tomu, že nechci zabrušovat do spoilerů, tak vězte, že patetičnost okamžiku vás vyděsí stejně spolehlivě, jako do té doby ty nejstrašidelnější scény. Naštěstí to netrvá dlouho.
I proto se Insidious: Poslední klíč nepromění v diváckou agónii. Celkové plusy rozhodně převáží nad mínusy. A i když chybí větší osobitost, poctivá filmařina vytvářející slušnou atmosféru zaručí, že se v kině nebudete nudit, občas se budete i docela bát a rozhodně se párkrát i slušně leknete.
Foto: © Universal Pictures
