Kdo neháže selfie na sociální sítě, jako by ani nežil. Doby analogového focení jsou dávno pryč a jejich příznivci tajně pláčou do polštářů. Ale selfie pořizují taky. Kde se stala chyba a proč bez nepřetržitého snímání sebe sama už skoro nemůžeme žít?
V době, kdy jsme všichni byli hrdí na svou první mobilní cihlu od Nokia nebo Motoroly, se nikomu pomalu ani nesnilo o tom, že by fotografoval sám sebe. Navíc existence sociálních sítí a volný přístup k internetu byl také pomalu v nedohlednu. Fotilo se na analogové fotoaparáty, v nichž byly klasické cívky fotofilmů s omezeným počtem snímků. Každý si tak rozmyslel, jestli si daný výjev vyfotí nebo si místo na filmu ušetří pro cennější podívanou. Navíc klasické foťáky disponovaly jen obyčejným hledáčkem, při focení sebe sama by to tedy probíhalo úplně naslepo a s nejistým výsledkem.
S příchodem prvních barevných displejů na telefonech se přístup k obrázkům změnil. Najednou mohly být fotky uložené i v maličkém přístroji, nejen na papíře doma v albu, a co na tom, že na miniaturních displejích stejně většinou nebylo nic vidět. Rodiny si pořizovaly domů první digitální kompaktní foťáky a i malé telefony už byly vybaveny objektivy.
Od zrcadlových odlesků k instagramovým filtrům
Vzestup selfies ale přišel až s rokem 2005, kdy se jimi hemžily například server MySpace nebo staré dobré české LíbímSeTi.cz. Většina fotek byla pořizována v odrazu zrcadla, mnoho z nich bylo navíc vyšperkováno ošklivým odleskem blesku, který často zabíral největší část snímku. Zlom přišel ve chvíli, kdy začaly být chytré telefony vybaveny předním snímačem, uživatelé tak mohli přesně kontrolovat to, co zabírají. K lepší kvalitě selfies přispěl také vznik aplikace Instagram a jejích filtrů, které dokázaly chytře zamaskovat leckterou nelichotivost.
Masové rozšíření selfiemánie propuklo v letech 2012 a 2013, k čemuž přispělo také to, že na trhu se objevily cenově dostupné telefony, s nimiž se pořizování autoportrétů výrazně usnadnilo. Anketa výrobce mobilních telefonů a fotoaparátů ukázala, že 30 procent fotografií pořizovaných lidmi ve věku osmnácti až čtyřiadvaceti let tvoří právě selfies.
Selfies můžou škodit!
Všeho moc škodí, což u virtuálního světa platí dvojnásob. O tom, že lidé, kteří unikají z reálného světa, aby mohli žít pestře svůj virtuální život, vlastně nejsou šťastní, se už toho popsalo mnoho. Nicméně studie Facebooku z roku 2013 prokázala, že uživatelé publikující velké množství selfies mají malou sociální interakci nejen na síti, ale i v reálném životě. Podle předního autora zmíněného výzkumu také uživatelům publikujícím nadměrné množství autoportrétních fotografií hrozí poškození vztahů v reálném životě.
Koneckonců ono není zapotřebí opírat se o nějaký výzkum, aby si člověk se zdravým rozumem dal dohromady, že osoba, která denně zásobuje svůj facebookový nebo twitterový nebo jiný profil záplavou svých selfies, má asi někde problém. Většina lidí, která se dokáže zabavit i jinak, než každodenním brouzdáním na internetu, totiž nemá na časté selfie ani pomyšlení.
Pokud se ale středobodem vašeho života stalo přemýšlení, ve které části vaší domácnosti jste se ještě nevyfotili, popřípadě jak se v koupelnovém zrcadle vyfotit tak, aby to vypadalo jinak než obvykle, měli byste se důkladně zamyslet. Falešné přitahování pozornosti a lovení lajků vám reálnou popularitu přinese jen sotva. Pokud ale patříte mezi šťastlivce s bohatým společenským životem a takřka každý večer trávíte na nějaké společenské události, pak se samozřejmě na sociální síti pochlubte, kterak oblíbený a pestrý život vedete.
Tři, dva, jedna – duckface a prsa ven
Duckface neboli kačersky našpulená ústa jsou už skoro samostatným fenoménem. Ačkoli se špulení rtů stalo častým předmětem výsměchu v mnoha diskuzích na sociálních sítích, pořád se najde slušná řádka profilů, jejichž uživatel se na hlavní fotografii tváří přesně takhle. Nutno podotknout, že špulení úst a vystrkování prsou je zejména ženskou doménou, ale muži mají také své specificky nelichotivé pózy.
Nicméně dámy, ruku na srdce, přemýšlely jste, co vlastně možná nevědomky sdělujete svému okolí fotkou, na níž jsou zabraná z obličeje jen vaše ústa a dále jen napresovaný dekolt? Představa, že si takovouhle mou výstavku fotografií prohlíží můj potenciální šéf za účelem zjistit o mé osobě více jakýmsi neformálním způsobem… Díky, ale radši bych zvolila jinou formu sebeprezentace.
Úskalím přehnaného sebefotografování a vyhrocené prezentace je právě virtualita sociálního prostoru na síti. To, že to tak nějak „není skutečné“ a přitom vlastně tak trochu je. Každý váš status či přidaná fotka přidává vašemu okolí maličký střípek do skládanky, z níž si o vás utvářejí mínění. Mínění, které je kombinací toho, jak vystupujete v reálu a toho, jak se prezentujete na svém virtuálním profilu. Navíc se při sebevyhrocenější názorové konfrontaci na internetu můžete schovat právě za svou virtuálně pěstovanou identitu. Anebo se odpojit. A zase narážíme na problém, že v reálném světě se prostě ani z extrémně vypjatých situací odpojit nemůžete. Proto se vykašlete na každodenní selfies, které budou za pár let stejně překonané jako facebooková Přiznání a vyrazte někam ven s opravdovými přáteli z masa a kostí! (A pořiďte si s nimi selfie 🙂
Foto: Pexels.com
