Steven Spielberg režíruje (znovu) Toma Hankse v soudně-špionážním dramatu podle skutečných událostí z 50. a 60. let minulého století.
James B. Donovan (Hanks) byl poměrně úspěšný, ale nijak slavný newyorský právník, kterému se dostalo neobvyklé „cti“: Byl vybrán, aby dělal obhájce Rudolfu Abelovi (Mark Rylance), polapenému sovětskému špionovi. Byl to značně nevděčný džob, neboť koncem 50. let vrcholila studená válka a Abela všichni Američané správně patrioticky nenáviděli (takže například stříleli Donovanovi do oken).
Donovanovi se podařilo „částečně uspět“ v tom, že Abel nebyl okamžitě popraven a dostal „jen“ třicet let vězení.
To, co jsem vám stručně odvyprávěl, je přibližně polovina (hodně dlouhého) filmu. A je to velmi kvalitní polovina, především díky Hanksovi a Rylanceovi. Jejich vztah není vyloženě kamarádský, ale najdou k sobě jisté vzájemné sympatie a je příjemné sledovat, jak k sobě mají vzájemnou úctu a snaží se pochopit jeden druhého, což je prokládáno občasným jemným hořkým humorem (na scénáři spolupracovali bratři Coenové):
„Vy se nebojíte, že vás popraví?“
„A pomohlo by mi, kdybych se bál?“
A Spielberg to točí stylem, který se dá dnes označit už téměř jako „pro pamětníky“. Nikam nespěchá, kamera je nápaditá, ale přesto umírněná, vše má přesně odměřené tempo, všechny scény jsou zjevně přepečlivě připraveny…
Bohužel, pak přijde druhá polovina filmu, která je o něco slabší, a vlastně toho nemá s první polovinou příliš společného.
O pět let později Sověti nabídnou, že by polapeného amerického pilota rádi vyměnili za odsouzeného (a stále uvězněného) Abela. Protože něco takového se nemůže řešit oficiální diplomatickou cestou, vládá USA požádá Donovana, aby se vydal do Východního Berlína (s čerstvě dokončenou zdí) a tam výměnu dohodl. Donovan to udělá (tajně, takže o tom neví ani jeho rodina) a čekají ho zde mnohé problémy a úplně jiný deal, než původně očekával.
Tato druhá polovina, která by zřejmě měla být vyvrcholením filmu, funguje o dost hůře, než precizní první polovina. Spielberg zde má k dispozici spoustu vděčných špionáních „hraček“, jako zkorumpované, kafkovsky neschopné východní úředníky, tajemné postavy, tahající v pozadí za nitky, psychologické hrátky o nejvyšší sázky a dokonce i nějaké to střílení u berlínské zdi. Ale to všechno působí jen jako zábavné drobnosti, které měly vyšperkovat solidní základ příběhu (který neexistuje). Nevytváří to fungující celek, a nebuduje to napětí ani dojetí tak dobře, jak by tvůrci chtěli.
Za zmínku také stojí, že jde o první Spielbergův film od roku 1985, ke kterému neskládal hudbu John Williams (musel pracovat na nových Star Wars a zotavoval se po voperování kardiostimulátoru). Nahradil ho Thomas Newman, který se bohužel příliš často (v tomto filmu) snažil Williamse imitovat a nedělá to moc nápaditě. V této souvislosti je zajímavá také skutečnost, že první půlhodinu filmu není ani nota instrumentálního soundtracku – a funguje to skvěle.
Steven Spielberg se po třetech letech (od Lincolna) vrací na plátna kin a není to nijak úžasný návrat. I když, pravda, je to lepší film, než Lincoln. Asi bude dost záležet na tom, jestli ten pravdivý příběh znáte. Já ho neznal a tudíž jsem měl dostatek příležitostí být překvapen. Kdybych ho znal, asi bych se ke konci filmu hrozně nudil…
