Je ráno. Zvoní budík. Není možné zaklapnout jej a spát. Protože na základně čeká kolega, kterého musím vystřídat. Neměl bych se opozdit ani o minutu, co kdybychom během té doby chytli výjezd, a kolega by musel jet místo mě? To by mi asi moc nepoděkoval.
Takové myšlenky se zřejmě ráno honí hlavou Karlovi, zdravotnickému záchranáři, který nás provedl již dvěma články. V tom prvním nás seznámil se vším, co obnáší profese zdravotnického záchranáře. Ve druhém jsme se věnovali především popisu záchranné akce jako takové. Jak ale vypadá takový běžný den na výjezdové základně Zdravotnické záchranné služby? To a mnohem více se dozvíte v posledním díle seriálu pojednávajícího o těžké práci zdravotnického záchranáře.
Mnohým lidem dodnes není jasný rozdíl mezi tím, co dělá zdravotnický záchranář a co zajišťují hasiči. Mohl byste to prosím našim čtenářům vysvětlit? Potkáváte se někdy během výjezdů, spolupracujete?
Hasiči jsou zaměstnanci Hasičského záchranného sboru (HZS) a jsou to pracovníci primárně vysílaní zejména k živelným katastrofám, dopravním nehodám, chemickým haváriím a dalším událostem, které vyžadují specifický druh dovedností, znalostí, ale i vybavení.
Zdravotnický záchranář (ZZ) je jedinec, který ukončil studium ve stejně nazvaném studijním oboru a jehož pravomoci mu dovolují, mimo jiné, pracovat na Zdravotnické záchranné službě (ZZS) jako záchranář. Zdravotničtí záchranáři tudíž vyjíždí na případy týkající se náhlého ohrožení zdravotního stavu k lidem, kteří volají 155.
Často se stává, že ZZS a HZS spolu spolupracují u případů vyžadujících odbornou pomoc HZS, např. dopravní nehoda, specifická záchrana osob za obtížných podmínek, či při vnikání do uzavřených prostor, kde je důvodné podezření, že v oněch prostorech může být osoba postižená náhlým zhoršením zdraví.
Na vaše povolání jsou kladeny velmi vysoké psychické i fyzické nároky. Jak se s tím při výkonu profese vyrovnáváte?
Každá práce má svá pozitiva a negativa. V každém povolání je ve větší či menší míře kladen důraz na psychickou či fyzickou odolnost. V naší profesi je majoritní být psychicky odolnější, vzhledem k tomu, že se dostáváme do situací, které bývají na psychiku dosti náročné (vážné úrazy, resuscitace, hromadné neštěstí apod.) Co se „fyzičky“ týče, je na každém, jakým způsobem se udržuje ve fyzické kondici, ale je důležité práci zvládat.
Můžete prosím popsat, jak vypadá váš běžný pracovní den?
Běžný pracovní den začíná před sedmou hodinou ranní přebráním směny. Jedná se hlavně o předání vozidla a vybavení, jejich kontrolu, sdělení změn, prodiskutování předchozí směny s kolegy. To vše se děje, pokud to situace dovolí a nová posádka není poslána k naléhavému případu.
Jsou dny, kdy je člověk rád za to, že se může v klidu posadit ke stolu a najíst se, dojít si na toaletu apod. Na druhou stranu jsou dny, kdy máme čas i na debatu s kolegy, odbornou přípravu (četbu, praktické nácviky apod.). Součástí denní služby je také harmonogram, který je nutné splnit před koncem 12hodinové služby (kontrola léčiv, vybavení, dezinfekce přístrojů, vozů, pomůcek atd.).
Směna od směny je jiná, těžko lze předpovídat, jaká bude.
Kolik máte průměrně za den výjezdů?
Na naší výjezdové základně je průměrný počet výjezdů na každý vůz zhruba pět. Možná se vám to zdá jako malé číslo, vezměme ale v úvahu dvě fakta. Oblast, kterou zajišťujeme, je poměrně rozsáhlá. Navíc ne všichni pacienti se vozí do nejbližšího zdravotnického zařízení. Takový výjezd tak může být dlouhý od jedné hodiny až po tři, někdy i více. Jedná-li se zejména o transporty mezi zdravotnickými zařízeními na delší vzdálenost.
Jaký byl největší počet výjezdů, který jste během dne absolvoval?
Za svou dosavadní praxi jsem měl nejvíce osm výjezdů během denní směny. Ovšem, pokud tento článek budou číst kolegové z velkých měst, možná se nad tímto číslem pousmějí a řeknou si, že u nich není den, aby nebylo osm výjezdů. Je to variabilní.
Vítáte, když máte během dne více výjezdů, nebo méně výjezdů? Je jasné, že když máte výjezd, jedná se o akci a práci, ta je ale zase spojená s určitým stresem. Stresuje vás vaše práce? Respektive, když hlásí výjezd, jste ve stresu?
Když jsem začínal na ZZS, vzpomínám si, že při každém vyhlášení „poplachu“ se mi rozbušilo srdce. Dnes tyto stavy nemívám, pouze ve výjimečných případech.
Stresové situace zažívám zejména, jedná-li se o děti. To vám potvrdí každý zaměstnanec ZZS ve výjezdu, že děti jsou záležitost, která stresuje možná téměř nejvíce.
Jak vycházíte s kolegy na základně? Panují zde přátelské vztahy? Myslíte, že skutečnost, že společně často zažíváte nepěkné věci, vás stmeluje více než běžný pracovní kolektiv?
Kolektiv na naší výjezdové základně je, troufnu si říci, velmi dobrý. Mezi kolegy panuje přátelská atmosféra, mnozí se scházejí i v mimopracovní době. Z mého pohledu je důležité, aby na pracovišti byla příjemná atmosféra a dobré interpersonální vztahy. Domnívám se, že těžké výjezdy mohou mít vliv na stmelování kolektivu, zejména proběhne-li po zvláště obtížném výjezdu diskuse a debata ohledně postupu na místě, situaci, atp.
Fungujete jako zdravotnický záchranář, ale zároveň i jako sestra se specializací a jako řidič sanitky. Která z těchto úloh vám sedí nejvíce a proč?
Ano. Zdravotničtí záchranáři, kteří vystudovali tříletý studijní obor na VŠ nebo VOŠ, jsou takovým malým univerzálem na ZZS. Mohou řídit vůz záchranky či být, tak říkajíc „vzadu“ jako sestra se specializací/záchranář. Každý post má svá úskalí a své klady a zápory.
Býti řidičem je velice zodpovědný post, vzhledem k tomu, že máte „v rukou“ život svůj ale i posádky automobilu. To vše je znásobeno jízdou pod majákem po silnici, kde ne všichni vědí, jak se chovat při zpozorování sanitky, či někteří ani nevědí, že se blíží.
Být sestrou/záchranářem vzadu je zase náročné na zodpovědnost k pacientovi. Musí se hlídat změny zdravotního stavu, do toho často psát dokumentaci, vyptávat se na změny subjektivních potíží a jiné. Pak nastane klíčový okamžik dojezdu do zdravotnického zařízení, kde si vás na příjmových ambulancích mnohdy „přehazují jako horký brambor“. Vše by vyřešil centrální příjem, ovšem ne v každé nemocnici je zřízen.
Musíte být dobrý řidič – často je nutné jezdit velmi rychle a to i za ztížených povětrnostních a dopravních podmínek. Co podle vás dělá z řidiče ZZS DOBRÉHO řidiče?
Jako řidič je, dle mého názoru, důležité být „vyježděný“ a předvídat. Také nenechat se strhnout tím, že mám nad hlavou maják s modrým světlem a jet tak, jako by mi patřila celé vozovka. To někdy bývá problém mladých záchranářů. Je třeba mít na paměti, že důležité je hlavně v pořádku odjet výjezd. Horší povětrnostní podmínky mají samozřejmě vliv na dojezdovou dobu záchranné služby, je třeba s nimi počítat a jistě není na škodu se podívat na předpověď počasí pro danou oblast. To, že v místě výjezdového střediska není například náledí neznamená, že nebude na kopci o dvě stě výškových metrů výše. Prostě předvídat a být obezřetný.
Tak a teď otázka na závěr. Myslíte, že byste nám mohl popsat 3 výjezdy, které vás nejvíce zasáhly – v jakémkoliv slova smyslu? Respektive, které pro vás byly nejzajímavější, nejpřínosnější, nejvýraznější.
Skladba výjezdů, kam je zdravotnická záchranná služba volána, je dosti obsáhlá.
Bolesti zad
Je pátek, mám noční, člověk by si dokázal představit, že sedí v oblíbené hospůdce s přáteli a baví se. Jenže je v práci. Nevadí, zde mě to také baví. 3.15. Výjezd. Bolesti zad, týden trvající. Výjezd do 2 minut se zvládá s přehledem, dojezdová doba je něco kolem 12 minut. Je mlha, která by se dala krájet. Na místě muž, zhruba 65 let, před dvěma týdny pracoval na zahradě a luplo mu v zádech. U doktora nebyl, vše „léčil“ doma podáváním preparátů na bolest. Dnes zhoršení, pro bolest nemůže spát. Proběhne zajištění pacienta, poměření životních funkcí, odebrání anamnézy a odvoz do nemocnice k dalšímu vyšetření.
Náhlá zástava oběhu
Sváteční noční. Všichni dobře naladěni, konverzaci protíná hlášení k výjezdu, je asi 11 hodin. Jedeme na náhlou zástavu oběhu (RLP-RV a RZP). Do auta se spěchá, vzdálenost na místo není velká, jsme tam do 4 minut. Na místě muž, ležící na posteli, manželka byla po telefonu s dispečerem ZZS naváděna k srdeční masáži. Přebíráme pacienta do své péče. Kontrola základních životních funkcí. Nic. Dáváme pacienta na zem a postupujeme dle naučených algoritmů. Masáž, analýza srdečního rytmu, zajištění dýchacích cest, zajištění žilního vstupu – pro nemožnost zajistit žílu musíme navrtat kost jako alternativu k žilnímu vstupu. Napojení pacienta na umělou plicní ventilaci, podáváme léky. Situace se nijak nelepší a tak lékař po téměř 45 minutách snažení konstatoval smrt. Veškerá snaha byla marná. Přichází rozhovor s rodinou, úklid, psaní dokumentace o ohledání pacienta lékařem. Odjezd na základnu, kde se doplní materiál a vydezinfikují se použité nástroje a přístroje.
Neurologické potíže
Běžný všední den, právě jsme s kolegou dojedli oběd a zvoní nám výjezd. Neurologické potíže. Jedeme do malé obce do odlehlého venkovského stavení. Zde na nás čeká starší muž, jeho žena přestala komunikovat a ztratila pravděpodobně cit na jednu polovinu těla. Na místě starší žena, sedící v křesle vedle stolu. Náhle přestala komunikovat, je tomu asi 30 minut. Žena při vědomí, ztráta hybnosti na polovině těla, povadlý koutek. Odebíráme anamnézu, orientačně neurologicky vyšetřujeme, měříme základní životní funkce, zajišťujeme vstup do oběhu, zaznamenáváme EKG, měříme hladinu krevního cukru. Vypadá to na cévní mozkovou příhodu. Čas na konzultaci s Iktovým centrem. Po krátkém monitorovaném rozhovoru s lékařem jedeme na Iktové centrum na CT. Zde nás vítá již připravené pracoviště, předáváme pacienta, balíme a odjíždíme směr výjezdová základna.
Dnešní rozhovor uzavírá třídílný seriál, který sloužil jako průhled do obtížné práce zdravotnického záchranáře. Panu Karlovi moc děkujeme za čas, který nám věnoval a přejeme mu mnoho síly a vytrvalosti pro další výkon jeho ušlechtilé a záslužné profese.
Zdroj textu: Vyprávění nejmenovaného záchranáře
Zdroj fotografií: www.pixabay.com
